ZBYTEK NEDOPSÁN

Mariella se vrhla proti hladině a zasáhla ji sprška pěny z obrovské vlny. Vznesla se znovu vysoko nad moře a nechala se oslnit sluncem. Měla chuť se smát, takovým tím způsobem jako na horské dráze, hlasitě a z prosté radosti. Chtěla vykřičet do světa, jaký je to pocit. Vyšlo z ní jenom zakrákání.
            Pak otevřela oči. Ve skutečnosti neměla bílé peří. Ve skutečnosti byla o dost větší než bílý racek. Ve skutečnosti žila v chudinské čtvrti, v ulici jménem Andělská. Zvedla se z postele a přešla k rok nemytému oknu. Byl začátek června a v městě už dávno nebylo k vydržení. Cítila rozpouštějící se asfalt a slyšela pokřiky z hřiště za domem.
           Když okno zavřela, v pokoji se trochu sešeřilo. Vzala do ruky tužku, na chvíli, než domů přijde matka. Chtěla jí odporovat, jenže bylo jí jenom deset let. Právě začala psát svou knihu. Jednou z ní bude spisovatelka a koupí si dům v Londýně a na Kanárských ostrovech. Věřila tomu tak silně, že to nebyla tak docela nepravda.
            Zatím ale snila. Kdyby ne, všimla by si toho zvuku dřív, tichého jako zašustění křídel. Když se otočila, byla už zase sama. Vyběhla ze svého pokoje a zjistila, že dveře od bytu jsou otevřené. Vlastně zahlédla jenom stín toho, co za nimi mizelo, něčeho nádherného a povznášejícího.
            Vyběhla na dlouhou chodbu vedoucí ke dveřím a po několika krocích zjistila, že se propadá. Nebyl tu už koberec, co měl pískovou barvu zničenou prachem a kroky, ale opravdový písek. Tvrdohlavě pokračovala dál a propadala se stále níž. Kolem se prohnalo obrovské zelené hadí tělo, ale ani to ji nezastavilo. Nenapadlo ji, že to, za čím se žene, vůbec nemusí být anděl. Cosi se jí omotalo kolem kotníku a stáhlo pod písečnou hladinu. V příštím okamžiku už na chodbě znovu ležel ošklivý žlutohnědý koberec.
            „Mariello!“ zanotovala její matka hned, jak vešla.
            Mariella tu nebyla. Její kniha právě začala, zbytek nedopsán.