ZA ZRCADLEM


Byla tma, bezhvězdná noc, kterou se proháněl studený vítr. Stála tu už velice dlouho, stála vzpřímeně a oči upírala na dveře… čekající dárek. Velice hezky zabalený, aby kníže z Allistoru na první pohled nepoznal těch pár jejích kazů. Jeho země se jí líbila asi jako měsíc starý sýr. Byla studená, mokrá a divoká – a přece jako by umírala. Všude samý zkroucený strom a bodlák a zatoulaný pes plný blech. Dokonce ani ty zatracené dveře, před kterými čekala, nebyly rovné. Směrem vzhůru se zužovaly a co hůř, lví hlavě na klepadle někdo vyloupl drahé kameny, co měla místo očí. Pomalu v ní narůstala nechuť hořká jako pelyněk. Skoro ho cítila na jazyku.

          Až dohoří svíce, zavři oči… a než usneš, pošeptám ti tajemství.
         Melodii měla vždycky v hlavě, ale až doteď si vlastně nedokázala vybavit slova té písně. Maminčin hlas. Měkký a zpěvný, jako by v něm cinkaly zvonky. Nezdědila ho po ní. Vždycky mluvila tiše, hlasem, který zněl, jako by se musela namáhat, aby ze sebe dostala pár vět. Mluvila a vypadala jako bytost se slabou vůlí. Ale pod tím vším byla mysl nebezpečná jako ocelová past...
          Když se dveře před ní konečně otevřely, světlo z nich ji na chvíli oslepilo. Zaostřila na mužskou postavu před sebou. Byl to jen Godrick, přítel jejího otce, který měl knížeti namluvit, že je krásná a vlídná a poslušná. Přesvědčoval ho o tom přes hodinu.
          „Pojď dál. Chce tě vidět,“ pokynul jí, ale neuhnul stranou. Protáhla se kolem něj a zadržela dech. Nesnášela ten pach, který se kolem něj vždycky vznášel. Zatuchlina, stáří. Rychle ho nechala za sebou, vděčná, že si tentokrát odpustil dotek, který se tvářil jako náhodný. Prošla vstupní halou, osvětlenou jenom dvěma stojany se svíčkami. V jejich světle se jí zdálo, že v každém rohu vidí pavučinu. Zastavila se před pootevřenými dveřmi a čekala, až ji Godrick dojde. Nadechla se a sbírala odvahu na to, co ji čeká uvnitř.
         Až přejde bouřka, až déšť odnese zlé sny, čekej…
         Do místnosti vklouzla hned za Godrickem, držela se dva kroky za ním. Rychle se rozhlédla. Jídelna nebyla tak špatná jako to ostatní. Ze stropu visel velký lustr, ze kterého se dolů táhl ztuhlý vosk, ale podlaha byla vcelku čistá. Stůl byl dostatečně dlouhý, aby u něj mohlo zasednout třicet hostů. Dokonce si tu dokázala představit slavnost s hudebníky a pečenými křepelkami a okouzlující hostitelkou. Slavnost, o které se bude mluvit ještě týdny.
         Jenže když Godrick ustoupil stranou a ona si konečně mohla prohlédnout knížete z Allistoru, málem vyjekla zklamáním. Byl úplně opilý. A navíc starší než předpokládala. Nebyl tak starý jako Godrick, to jistě ne, ale bylo to dost zlé. Zaťala zuby. Musí mlčet, na řeči ještě bude čas. Kníže se nejistě postavil, aby si ji mohl lépe prohlédnout. Udělal k ní jeden krok, pak další. Do nosu ji uhodila těžká vůně vína, která jí skoro obrátila žaludek. Neměla ráda opilé lidi. Zažila jich dost v otcově domě. Někteří byli hrubí a říkali věci, které pak nešly vrátit. Někteří mlátili své děti a manželky – a do bahna člověka nikdo nestrčí, tam se vždyky dostane sám. Dech jí začal váznout v plicích. Chtělo se jí utéct, na tom muži se jí něco nelíbilo, i když jí nic neudělal. Před pár dny ani neznala jeho jméno.
        Čekala, že jí něco řekne. Cokoli. Konečně zvedla oči k jeho tváři. Později ten večer si byla schopná vybavit jen jednu věc. Tmavé oči. Bystré a úplně střízlivé.
         Rychle uhnula pohledem ke Godrickovi. Hned, jak to udělala, ji kníže obešel. Poslouchala vzdalující se kroky a pomalu si přiložila ruku na srdce. Bilo tak rychle, až to bolelo. „Nelíbila jsem se mu?“ zeptala se a pečlivě skryla naději, která v ní vzklíčila.
„Líbilo se mu tvoje věno,“ odvětil Godrick. „Zítra si tě vezme.“
        Příkývla a dokonce se jí podařilo na tvář přivolat nucený úsměv. Godrick byl obyčejná drbna. Věděla, že otci vyslepičí všechno, co viděl, slyšel i co si domyslel. „Mají tu komorníka? Ať mi donese zavazadla do pokoje. Děkuji.“
         Nebyl zvyklý, že mu zrovna ona něco přikazuje. Proto zaváhal, ale když zvedla obočí a věnovala mu povýšený pohled, odešel a hlasitě za sebou zabouchl dveře. Počkala ještě chvilku, a pak přistoupila ke stolu. Rukou přejela po sedadle jedné ze židlí. Samozřejmě byla zaprášená. To ji nepřekvapilo. Zarazila se, až když si všimla, že u stolu večeřeli dva lidé. A osoba, která strávila večer s knížetem, byla určitě žena. V křišťálovém poháru po ní zbylo trochu růžového vína a na talíři několik zhnědlých plátků jablka, žádné maso.
        Sehnula se, aby ze země sebrala vidličku, kterou ta dáma ve spěchu odhodila. Položila ji vedle poháru a vztáhla ruku k nedojedené večeři. Žaludek se jí stahoval hladem. Nejedla už několik hodin a jídlo jí tu nikdo nenabídnul. Ruku ale nakonec stáhla zpátky. Nebude jíst zbytky.
        Čekala, až pro ni někdo přijde a oznámí jí, kde má pokoj. Poslouchala, jak se zasyčením dohořívá jedna svíčka za druhou a jídelna se postupně utápí ve tmě. Nikdy nebyla netrpělivá. Jen neměla moc ráda samotu. Oddechla si, když v hale zaslechla hlasy. Rychle se za nimi vydala, ale zahlédla už jen muže s kufry, jak mizí na úpatí schodiště.
       „Pane,“ ozvala se, ale jako obvykle příliš tiše.
       Zvedla si lem sukně a pomalu vystoupala po schodech. V pravé noze cítila tupou bolest, takže se často zastavovala. Vždycky ji bolela, když musela dlouho stát, ale věděla, že když se teď zastaví, bude to pak ještě horší. Nad schodištěm se oběma směry táhla chodba. Zastavila se a rukou sevřela zábradlí. Musela zhluboka dýchat, aby popadla dech. Zatracený korzet, to už by radši měla na noze španělskou botu. Na pravé noze. Přidušeně se té myšlence zasmála. Proto ji vyděsilo, když v chodbě zašustilo hedvábí.
       Okamžitě se narovnala a snažila se v šeru rozpoznat postavu. Rukou naznačila gesto, aby neznámý přišel blíž. Do žlutavého světla vstoupila dívka. Mladinká, mohlo jí být čtrnáct nebo patnáct let. Obličej měla ještě dětsky zaoblený, ale pohled, který na ni upírala, nebyl vůbec přátelský.
           „Jak jsi stará?“ Opět skoro dětský hlásek, ale v něm divná strohost.
           Nezeptala se, kolik jí je let, ale jak je stará. Pravda, na nevěstu už byla stará hodně. Dost na to, aby už měla několik dětí. Stud jí nedovolil odpovědět. „Kdo-“
           „Jak se jmenuješ?“ přerušila její otázku ta dívka.
           Za jméno se nemusela stydět. Usmála se a klidně odpověděla. „Maya. A ty?“
          Dívka zase neodpověděla. Nemohla být služka. To by měla jiné oblečení a způsoby. Maya svraštila obočí. Ano, mělo jí to napadnout dřív. Hrabě nebyl ženatý. Určitě se nevyhýbal dámské společnosti. Jen nečekala, že má rád tak malé holčičky.
          „Odetta,“ ozvala se dívka. „Tvůj pokoj je na konci chodby.“ Bradičkou ukázala směr a otočila se.
          „Dobrou noc, Odetto,“ řekla Maya k jejím zádům. Odpověď ani nečekala.
          Její pokoj byl… útulný. Útulný, ne malý, ano tak. Její zavazadla nikdo nevybalil, ale v krbu už hořel oheň. Sehnula se k příručnímu kufříku, ale v zádech jí zapraštělo. Byla unavená, tak moc, že skoro usínala vestoje. Nalevo od ní cosi třísklo a ona strachy poskočila. Okno, samozřejmě. Špatně zavřené okno. Musí ho zavřít, jen se na chvilku posadí na postel. Jen se položí a odpočine si.
          Vzápětí se otřásla, když jí pod šaty pronikl mrazivý vzduch. Pod víčky ji pálilo ostré světlo. Ranní světlo. Otevřela oči a olízla si suché rty. Ten spánek byl jako smrt. Žádné sny, žádné postupné probouzení. Trhaně se zvedla z postele a ztuhla. Její věci už byly vybalené. Zneklidnilo ji to. Většinou spala lehce, probudil ji i vzdálený hovor za dveřmi. Dnes ráno prospala i to, že jí služka připravila svatební šaty. Byly velice drahé, plné krajek a perliček a vyšívaných květinek.
          Maya ale upírala oči na jinou věc, které si včera v noci nevšimla. Ve svém pokoji měla překrásné zrcadlo. Zabíralo skoro polovinu stěny a ta velikost se jí zamlouvala nejvíc. Pomalu se k němu blížila a obdivovala každý jeho detail. Vždycky se na sebe ráda dívala. Její obraz v tomhle zrcadle ale zkreslovalo pár kazů a vypouklin. Navíc sklo bylo tmavé, takže všechno odráželo temnější a smutnější než ve skutečnosti. Ve středu zrcadla se táhla čárka tenká jako vlas a ve výši pasu byla drobná klíčová dírka. Vztáhla ruku a dotkla se třpytivé plochy. Konečky prstů ji zabrněly mrazem.
          Jako ve snu si rukama upravila přeležené prameny vlasů. V zrcadle vypadaly popelavě, jako udusaný sníh. Zprvu si ani nevšimla toho křiku, který sem doléhal pootevřeným oknem. Jeden hlas byl Odettin. Vysokým hlasem se o čemsi tvrdohlavě přela tak, jak to umějí jen mladé dívenky, a odpovídal jí muž obdařený hlasem vypravěče pohádek. Maya si odkašlala, zaváhala, ale když hovor neustával, popoběhla k oknu. Teprve teď poznala, že Odetta mluvila s knížetem. Dupala nožkou, ale pak mu přitiskla tvář na klopu jeho kabátu. Maya nevědomky sevřela v pěsti látku sukně nad tou drzostí. Jak se ta mladičká konkubínka vyzná! Ramena se jí začala třást, přivinula se k mužskému rameni a nalomeným hlasem začala šeptat všechna svá trápění. Ach.
        Když vešla do jídelny v naději, že ji tato domáctnost poprvé pohostí jídlem, našla tam jen Godricka. Beze slova se posadila naproti němu a schválně zavrzala židlí dost nahlas na to, aby ji zaslechlo služebnictvo. Přesto ji překvapilo, když se brzy nato objevila služka s podnosem. Maya si většinou poddané neprohlížela, ale takhle dívka měla jiskřící měděné vlasy, které jí vykukovaly z pod čepečku. K tomu čistou pobledlou pleť. A na ní na skráni fialovočernou podlitinu.
         „Co se ti stalo,“ zeptala se Maya měkce, protože moc dobře poznala, že takovou ránu si člověk nezpůsobí náhodou.
         Dívenka se na ni poplašeně podívala a naprázdno polkla. „Jen nehoda, paní,“ odvětila rychle.
         Samozřejmě že nehoda. Nejstarší výmluva. Maya otevřela rty, aby vyslovila další otázku, ale donutila se ji spolknout. Byl tu Godrick. A před ním se nemohla ptát, jestli se bude ráno probouzet s podobnými modřinami. Přesto jí ta otázka zůstala v hlavě vypálená jako cejch.
 
Na Allistoru žila armáda pavouků. Někteří měli dlouhé nohy tenčí než vlas, jiní byli černí a chlupatí, našlo se i pár droboučkých, kterým se říká štěstíčka. Víc než s pavouky ovšem služebnictvo bojovalo s šedivými hlodavci, o něco menšími než myš, ale o to chytřejšími. Nejvíc ze všech je nenáviděl vrchní komorník Rupert. Možná proto, že byl malý, měl šedivé vlasy a chytrý byl za dva. Když někdy viděl takovou myš, neváhal ji zadupnout. Líbil se mu ten zvuk, to křupnutí a mlasknutí.
         Ráno po tom, co na Allistor dorazila budoucí kněžna, trávil v kuchyni a předstíral, že dohlíží na práci. Stál vzpřímeně jako svíčka a vyvalenýma očkama zíral z okna na knížete Jindřicha a jeho dceru. Rupert nemusel být tak chytrý, jak bezpochyby byl, aby mu došlo, o co slečně Odettě jde.
         „Svatba nebude. Určitě ne dnes,“ prohlásil suše, když mu jeho pán zmizel z dohledu. Nikdo z osazenstva kuchyně mu neodporoval.
         Do dveří vtrhla Julie se zástěrou přitisknutou k obličeji. Zhroutila se na stoličku a začala tiše štkát. Zrzavé pramínky vlasů se jí lepily k uslzené tváři, ale nepověděla, co ji tak rozrušilo. Stejně jako minulou noc.
 
Mayu svrběly dlaně a krev se jí v žilách rozeběhla rychleji. V očích se jí to ale odrazilo jen na kratičký okamžik. „To mi nemůže kníže tu novinu sdělit sám? Snad se mě nebojí?“ Hlas měla jen o něco temnější než jindy.
          „Jen dva dny. Co je to proti těm rokům předtím,“ neodpustil si Godrick.
          „Chystáš se tu zůstat a dělat prostředníka mezi mnou a mým manželem? Ráda tě budu mít za služebníka,“ vrátila mu to Maya. Stařec si jen odfrknul a bez dovolení odešel.
        Sevřela ruce v pěst, ale měla pocit, že jí kůže na nich každou chvíli praskne. Napadlo ji, že kdyby teď začala křičet, v tomhle domě by její kvílení zaniklo za prvním rohem. Rozhlédla se. Ty pavučiny byly opravdu po celé hale. Lehounce si povlávaly v průvanu, ale v žádné nebyl pavouk. Připadalo jí, že s každým nadechnutím má v plicích víc a víc špíny. Vyběhla ze dveří.
          Země byla promoklá ranním deštěm, střevíčky jí po několika krocích nasákly vodou. Před sebou měla zámeckou bránu, ale za ní už se zdvíhala mlha. Jako by byl Allistor posledním místem na světě. Zamířila za dům, k zahradě pod svými okny. Zpoza prvních dveří, které minula, k ní dolehl psí štěkot. Rozběsněný štěkot, očividně se jim nelíbila. Ode druhých dveří stoupala pára. Kuchyně. Pach vařeného masa, horké vody a rozmarýnu.
          Málem zaječela, když z těch dveří najednou vyběhl klučina s prázdným košíkem. Lekl se jí stejně jako ona jeho. Zakopl a vyráchal si kolena v měkké půdě. Maya se k němu natáhla, ale chlapec byl rychlejší. Vyskočil, omluvil se a utíkal k zahradě. Vydala se za ním, ale stejně jí brzy zmizel v mlze. Na zemi po něm ale zůstaly stopy, a tak šla za nimi. Když se před ní objevily první stromy, zrychlila. Jabloně. Desítky jabloní obsypaných červenými plody. V dnešním dni zářily jako lampióny. Ta představa ji rozesmála. Někde za sebou slyšela, jak si ten chlapec z kuchyně pro sebe povídá. Možná by mu mohla dát nějaký dárek, přivezla si celý kočár zbytečností.
      Jenže pak zavál vítr a trochu rozehnal bílou clonu kolem ní. Uprostřed aleje jabloní byl altán. Bílý a vysoký, vypadal křehce, jako by ho první bouřka měla odnést. Po pravé straně altánu stál muž. Když přišla blíž, poznala svého budoucího manžela. Něco na jeho postoji ji přimělo našlapovat opatrně.
        Stál nad hrobem. Maya ucítila knedlík v krku. Náhrobní kámen byl zářivě bílý, písmo na něm zlatavé. Nedokázala přečíst jméno, ale věděla, že patří první kněžně z Allistoru. Pomalu vydechla, velice tiše, a o pár kroků couvla. Když už se chtěla otočit, zastavil ji hlas vypravěče pohádek.
         „Co máte s nohou?“
        Nebyla to vhodná otázka. Zvlášť když to byla první věta, kterou jí řekl. Ale alespoň se zeptal s nehraným zájmem. „Jak jste to poznal?“ Překvapilo ji, jak hluše a hloupě to zní.
       „Kulháte. Ne moc. Jenom, když tu nohu namáháte.“ Popošel k ní blíž. Maya necouvla, jen posunula pravou nohu o kousek dozadu, jako by mohla být pod sukní vidět.
          „Davné zranění. Ten příběh vám jednou budu vyprávět.“ Rychle změnila téma. „Co se-“
          Chlapec z kuchyně začal kvílet. Znělo to jako kňučení nakopnutého štěněte.
          „Odetto!“ zahřměl kníže a vydal se za tím zvukem. Ztuhle ho následovala, i když v dnešním počasí neviděla nic.
          Odetta stála s rukama za zády. Chlapce tahal za ucho někdo jiný. Voják. Ne, námořní důstojník. Maya si vzpomněla, že před dvěma dny s Godrickem přespávali v přístavním městě páchnoucím rybynou, ve kterém kotvilo několik bitevních lodí.
          „Ach, Geoffrey,“ utrousil kníže. „Jak rád vás opět vidím. Moje dcera zjevně také.“
      Maye se v hlavě rozezněl poplašný zvoneček. Dcera. Ani ji to tolik nepřekvapilo. Jako by tu informaci jen na chvíli zapomněla. „Nepředstavíte nás?“ ozvala se, protože taková situace jí připadala navýsost trapná.
         Kníže zaváhal jen na okamžik. Pak se pomalu nadechl. „To je Maya, Geoffrey. Mayo, Geoffrey.“
        Rozladěna tím, že ji nepředstavil jako svou budoucí manželku, obešla ho a podala mladému důstojníkovi ruku k políbení. Zářivě se na ni usmál a ona pochopila, co Odetta vidí na o deset let starším muži.
       „Pořádáte dnes hon, Allistore? Mlha se do oběda zvedne. Třeba byste mohl vzít svého nového hosta.“ Geoffrey mluvil tónem hladkým jako teplý med, ale jaksi bez citu.
        „A mohl bys vzít i mě,“ nenechala se Odetta zastínit. Přidala líbezný úsměv a dotkla se otcova rukávu. Maya ani nemusela čekat na odpověď.
 
„Paní, paní!“ Julie rychle sebíhala ze schodů. Před sebou držela jezdecký bič. „Zapomněla jsem vám ho dát.“
      Budoucí kněžna z Allistoru zůstala stát mezi otevřenými dveřmi. Očima kmitla k bičíku. Julie jí ho podávala, trpělivě čekala, ale její paní jen zavrtěla hlavou. Zvenku se ozval hlas volající její jméno.
      „Vymeť ty pavučiny, ano?“ řekla Maya a pohledem přejela rohy vstupní haly. Pak se otočila a spěšně odcházela. Ve fialkovém jezdeckém obleku se Julii zdála jako ztělesnění bohatství a elegance ze světa daleko odsud.
         Za sebou uslyšela dupnutí boty a myší zapištění.
       „Ukliď to,“ ozval se Rupert. Za sebou nechával při každém došlápnutí jedné z bot rudý flek. Vždycky tuhle práci nechával na Julii. Protože zaschlá krev se hůř umývá, pustila se nejdřív do vytírání.
      Když se za hodinu znovu ozval štěkot loveckých psů, vymetala poslední pavučiny a vstupní hala voněla včelím voskem. Julie klečela na zemi a vymetala pavučiny z pod skříně. Kýchla a plácnutím odehnala pavouka s tenoučkými nožkami. Uhodila se do čela, když do haly vtrhlo několik mužů se zablácenými jezdeckými botami. Nejdřív si všimla, že na lesknoucích se parketách nechávají stopy. Pak knížete, který v náručí nesl slečnu Odettu. Ta tiše vzlykala a na hrudník si tiskla ruku.
       Prošli kolem ní do salónku, ani nezavřeli venkovní dveře. Dovnitř vlétl podzimní vítr a přejel Julii po krku jako mužská ruka. Pomalu narovnala ztuhlá záda a prošla halou. Za sebou slyšela Odettin ubrečený hlas. Ve vstupních dveřích se zastavila a vdechovala čerstvý vzduch. Pak si všimla Mayi. Stála u zámecké brány a vyhlížela ven. A ačkoli byl teplý den, tiskla si kabátek k sobě. Julie vykročila za ní, ale takřka okamžitě ji zastavil Rupert.
      „Dojdi do stájí, ať někdo dojede pro doktora,“ nařídil jí. Přišel až k ní a ztišil hlas. „Celou dobu tam do knížete hučí, že to zavinila tahle nová panička.“ Bradou kývl k Maye. „Prý jí splašila koně nebo co.“
     Julie mu nedpověděla. Rozeběhla se do stájí a kdovíproč měla v očích slzy. Jen věděla, že určitě nepláče kvůli zranění slečny Odetty. Když se vracela, Maya už byla pryč.
 
Nevěděla proč, ale její obraz v zrcadle jí připadal ošklivější než kdy dřív. Vypadala stará. Nebo spíš viděla, jak bude vypadat za pár desítek let. Viděla řídké vlasy, žlutavě bílé; viděla napjatou kůži a kruhy pod očima. Zhluboka natáhla vzduch do plic a přitom se jí do nosu dostal těžký pach. Připomínalo to zkažené maso a vosk. Zavrtěla hlavou a poodstoupila. Teď už necítila nic.
      Zaťukání na dveře. Sluha ohlašující, že se podává večeře. Maye se sevřel žaludek. Nemůže tam jít. Po dnešním odpoledni ne.  V hlavě pořád měla jejich pohledy. Odetta kvílela jak ublížené dítě. To ona! Ona! Jako kolovrátek. A nikdo jí neodporoval. Kníže měl oči jen pro svou dceru, na Geoffreym viděla, že se jen těžko brání tomu, aby na ni jako na viníka toho všeho nezačal křičet. Ti ostatní, jejichž jména si ani nepamatovala, postávali kolem a nevěděli co dělat. Nechte mě, bolí to! Vstanu sama. Scéna jako na divadle.
       Když pomalu procházela chodbou, z jídelny slyšela hovor. Samé mužské hlasy. Odetta mezi nimi nebyla. Z pod jediných dveří do tmy svítilo ostré žluté světlo. Zaklepala na ně. Nic. Zaklepala znovu. Když Odetta konečně otevřela, bylo to jen na škvíru.
       „Chci si promluvit.“
      „Co? Nastačí ti to, co jsi mi udělala?“ začala Odetta útočně.
      „Ale no tak! Obě víme, jak se to stalo. Můj kůň se k tvému ani nepřiblížil.“
      Odetta se ušklíbla, její pohled říkal Já to přece vím.
      „Řekni mi, co chceš? Vím, že žárlíš na otce, ale přece spolu můžeme vycházet.“ Mayu tohle gesto stálo velké úsilí. Už teď se jí ta malá zprotivila tak, že by jí nejradši poškrábala tu heboučkou mláděcí pleť. Přesto se pokusila vlídným tónem pokračovat. „Nechybí ti někdy matka? Vím jaké to je, když o ni přijdeš moc brzo. Já jsem vždycky chtěla děti.“
       Odetta pootevřela dveře, až v nich byla vidět celá. Rukou v dlaze začala horlivě rozhlazovat. „Ty jsi opravdu tak pitomá, jak jsem si myslela! Nenechám otce, aby si tě vzal. Podívej se na sebe. Šedá myš! Nic neumíš, máš jen tatíčka, který zbohatl tím, že kousek po kousku okrádal jiné. Prodal tě do starého rodu, který tě stejně nikdy nepřijme. Hloupá-“
     Maya narazila rukou do dveří, až se rozlétly. Odetta couvla, překvapená tím, že ta šedá myš v sobě má tolik síly. Nedokázala se bránit, když ji chytila vpředu na šatech a donutila couvat.
     „Hloupá jsi ty. Malá čtrnáctiletá holčička, co má ráda tatínka.“ Maya s Odettou trhala jako s hadrovou panenkou a knížecí dcera se nezmohla na odpor. Začala se totiž bát toho, co viděla v očích té cizí ženy. Cizí, ano. Možná ji špatně odhadla.
      „Znám desítky takových jako ty. Hezoučké dívenky, co pochlebují starším pánům. Jsou ale účinnější metody přesvědčování než lísání a pláč, malá hloupá kněžničko. Musíš se v tom ještě hodně učit. Už jsi někdy cítila takovou bolest, že jsi líbala boty od hnoje, které patřily tvému mučiteli, jenom proto, aby ti dal ránu z milosti? Plakala jsi někdy tak, že jsi myslela, že z toho umřeš?“ Maya zrychlovala řeč a každé slovo dopadalo na Odettu jako bič. Teď se odmlčela. Čekala na odpověď. Odetta polkla, vyšlo z ní jen cosi podobného zaskřehotání.
          Maya ji štítivě pustila a knížecí dcera se svezla na svou růžově vyzdobenou postýlku. „Samozřejmě, že ne. A neklepej se tak. Já ti přece nechtěla ublížit. To ty sis začala. Jen si uvědom, že ze sebe nenechám dělat zlou macechu.“ Na tvář se jí jako kouzlem vrátil lehký úsměv a Odetta si uvědomila, že před sebou má nejlepší herečku, co kdy viděla.
       „Přece spolu můžeme vycházet,“ dodala Maya bezmála vlídně. „Jen si nemysli, že s tebou budu bojovat. Na to bys musela ještě vyrůst.“
       Odettě se po tváři spustila první slza. Rychle ji setřela. „Velká už jsem dost.“ Pak vyštěkla smíchy. „Dost velká na to, abych si je všechny pamatovala. Myslíš, že otec žil celá ta léta sám? Zeptej se ho na ten klíč, co nosí na krku.“
       Maya k ní udělala krok, ta malá se před ní stáhla do čela postele. „Co tím myslíš?“ Ticho, jen ten potměšilý pohled. „Pověz mi to!“
       „Tati! Tati!“ rozkřičela se Odetta. Maya se ohlédla. Chyba, nechala pootevřené dveře.
       Kroky na schodech. Rychlé a dusavé. To nebyl kníže.
       Komorník Rupert se celý udýchaný opřel o rám dveří. Maya se kolem něj protáhla a stroze nařídila: „Přineste jí horké víno s medem. Bolí ji ta ruka.“
       Tu noc se jí zdálo o černých pohřebních květinách a klíči na tenkém řetízku.
 
Když přišel její svatební den, byla nervózní jako mladičká dívenka. Odetta překvapivě zkrotla, dokonce prohlásila, že si nepamatuje, jak to bylo to odpoledne, kdy spadla z koně. Mayu častovala vítěznými úsměvy a té se to vůbec nelíbilo. Když se se ráno viděla ve svatebních šatech v zrcadle, málem se rozplakala, ani nevěděla proč.
       Svatební obřad ji zklamal. Doufala, že její svatba bude velká a veselá. Vdávala se sice v kostele, ale obřadu se zúčastnilo jen pět lidí. Něvěsta, ženich, Godrick, Odetta a kněž. Ten se během své řeči díval někam mimo. Dokonce ji ani neoslovil. A vždycky, když zmlkl, rozhostilo se kolem tísnivé ticho. Cítila, jak se jí potí dlaň, kterou ve své ruce držel kníže, a přitom jí byla hrozná zima.
       Maminčin hlas. Vem mě sebou, řekni sám, jáká je cena. Nechci už spát. Chci být pirátova žena. Uklidňovalo ji to. Přeslechla, že kněz už ukončil obřad. Proto sebou trhla, když jí kníže stiskl ruku. Podívala se na něj a překvapilo ji, že se na ni usmíval. Omlazovalo ho to. Vypadal docela dobře. Usmála se na něj nazpátek.
       Zpátky na Allistor jela s Godrickem. Celou dobu o něčem mluvil, ale ona ho neposlouchala. Vyhlížela ven z okénka kočáru. Stíny se protahovaly a světlo dostávalo oranžovou barvu. Hejno krkavců se slétávalo na něco mrtvého, co ve vysoké žlutavé trávě nebylo vidět. Brzy bude noc. Myslela na své nenarozené děti.
 
„Julie, Julie.“
      Z úst toho muže to znělo jako něco krásného, skoro jako modlitba. Vzal jeden ze zrzavých pramenů, které jí vykukovaly z pod čepečku a upravil jí ho za ucho.
      „Musím jít. Hostina ještě neskončila.“ Nepohnula se.
      Geoffrey se dotkl modřiny na její skráni. Neptal se.
     „Za týden odjíždíme. Pojeď se mnou. Postavím ti dům u moře. Je průzračně modré a slané k zalknutí. Už jsi někdy ochutnala vodu z moře?“
      Zavrtěla hlavou. Znělo to jako sen. „Slečna Odetta…“
      Položil jí prsty na rty a pousmál se a byla v tom hrozná hořkost. „Slečna Odetta nikdy neopustí tenhle dům. Možná skončí jako kněžna Kateřina. Nebo jako Lena. Jako všechny ty ostatní. Jako ta dnešní nevěsta, co se nemůže dočkat své svatební noci. Ale ne jako ty. Tobě se to nestane, viď?“
       Nestihla odpovědět. Vyrušilo ji blízké dupnutí a vypísknutí umírající myši.
 
„Kdo ti to udělal?“
       Maya si instinktivně přitáhla kolena k bradě a skryla pravou nohu pod dlouhou noční košilí. Bylo už pozdě. Viděl to. Doufala, že si toho nevšimne tak brzo. „Dlouhý příběh. Budu-“
      „Budeš mi ho jednou vyprávět. Proč ne dnes?“ Jindřich si stáhnul košili z ramen a když se k ní otočil, uviděla na jeho zádech a pažích zarudlé stopy po nechtech. Pomalu se nadechla, aby její hlas zněl přirozeně.
      „Není to příběh na dnešní večer.“
      „Je v tom nějaký muž?“ V hlase mu zazněl smích, který ale neviděla ve tváři.
      „Ano.“ V uších slyšela vlastní tep.
      Sklonil se nad ní a donutil ji couvnout do středu postele. Zapomněla, jak hřejivá a příjemná může být mužská dlaň. Když ji políbil, zaklonila hlavu a ucítila na krku šimrání a chlad. Dotkla se toho místa a nahmatala drobný klíček na řetízku. Jindřich se odtáhl a ona cukla rukou zpátky.
      „Mladý muž?“ zavrněl, ale tentokrát neměl smích ani v hlase.
     Z téhle blízkosti viděla, že má oči skoro černé s několika zelenými tečkami. Nikdy takové neviděla. Polkla, aby uvolnila knedlík v krku. „Ano.“
      „Líbil se ti?“
      „Ne.“ 
     Dotkla se vrásky, která se mu udělala na čele, když se mračil jako teď. „Hezky voníš,“ vydechla mimoděk. Mýdlem a tabákem. A jemnou vůní vosku.
      Nadechl se.
      Stáhla ho dolů a tentokrát ho umlčela ona, aby se už nevyptával. Klíček, který se jí usídlil na prsou, tížil jako kámen.
 
Zaklepání. Tentokrát Odetta otevřela hned. Maya tam stála jen v noční košili a s rozchuchanými vlasy. Rty roztáhla v líném úsměvu, ale oči tak poklidné neměla. Podávala Odettě malý stříbrný klíč.
       „Myslím, že pasuje do klíčové dírky na tom zrcadle v mém pokoji. Můžeš se jít podívat. Dnes tam přespávat nebudu.“
      Odetta si klíč převzala, i když ji studil v prstech. „Proč to děláš?“
      Její macecha pokrčila rameny. „Pro svoje děti.“
      Dívka přešlápla na místě, vypadala jako dítě přistižené při krádeži. „Pojď tam se mnou.“
     „Zase tak moc zvědavá nejsem.“ Maya se otočila a zamířila do postele, kde se přivinula k rameni svého manžela.
 
Dveře se s tichým klapnutím samy zavřely.
       Krev se ve střepech zrcadla odrážela jako hustá černá tekutina, jako něco mrtvého a špinavého. Zvedla před oči poraněnou pěst, ve které tepalo. Ta bolest jí připomínala, že je ještě naživu. Pořád ještě dýchá, i když pomalu a mělce. Přemýšlela, který ze střepů si vybrat. Myslela na matku a otce a na vlastní svět, který se tou jistotou, kterou získala, právě rozbil na tisíc kousíčků. 
       Jako z dálky k ní doléhalo bušení vlastního srdce. Na podlaze se lesknul malý stříbrný klíček. Trůnil si na jednom ze střepů. To bude ten pravý. Ano, ten.