TVŮRČÍ BLOK       


Miranda Huckettová šla rychlým krokem, protože ji znervózňovala padající tma. Levou ruku jí k zemi táhl přecpaný košík s jídlem, v pravé opatrně držela dřevěnou krabičku s převzácným zbožím. To kvůli ní musela až do téhle části města a zdržela tak dlouho, bůh ví, že Spitafields rozhodně nebylo vhodné místo pro noční toulky. Jenže na Bunhill Row měl krámek pan Steward a ten prodával podle slov vrchní komorné „ty nejúžasnější a a nejnáramnější viržinky v celém království“. 
       Mlha se táhla při zemi a studila, slabounce mrholilo a noční město právě ožívalo. Komorníka samozřejmě nezajímalo, že tolik povinností se nedá stihnout před setměním. Miranda sklonila hlavu, když procházela kolem dvou zmalovaných žen s výstřihy sahajícími snad až k pasu. Něco na ni volaly a Miranda odběhla pryč (A přísahala by, že si té uličky předtím nevšimla a uviděla ji až na poslední chvíli. Jako by se tu objevila z ničeho nic.). Skončila v jedné obzvlášť špinavé a úzké uličce.
       Ušla pár kroků a jako by za sebou něco slyšela. Zastavila se tedy a následovaly dva kroky navíc někde vzadu. Znovu vykročila a po chvíli se zastavila. Zase! Ty vzdálené, těžké kroky jako ozvěna. Po nějakých sto yardech už byl skoro za ní. V hrůze se rychle otočila a tak tak uskočila nazpět, protože před jejím obličejem se mihla (nejdřív to byl nůž, ale pak) čepel. Zaleskla se ve světle vzdálené olejové lampy a její ostří se zaskřípěním přejelo po cihlové zdi. Hřmotného muže stáhl zpět od ní někdo další, o něco vyšší a dobře oblečený. Miranda couvla tak prudce, že zády narazila do vlhké stěny a nákup jí vypadl z rukou.
       „Ale, ale. Copak jsme jí to chtěli udělat?“ Mirandin ochránce smýkl mužem dozadu. (V první chvíli viděla toho pronásledovatele jako žebráka.) Útočník nebyl žádný pobuda - nosil zánovní kabát i klobouk a na rukou měl bílé rukavičky. Divokýma očima v hladce vyholené tváři přejížděl z Mirandy na toho džentlmena.
       „Chceš popohnat? Nedělej problémy. Slečna je tu nová.“ Vysoký muž vztáhnul ruku a ten podivný pán jen zakroutil hlavou, jednoduše se otočil a zmizel (za nejbližším rohem k teď opuštěnému přístavu) do rušnější ulice směrem od Temže.
      Džentlmen se k ní otočil a několika kroky byl u ní. (Tvářil se ohromně mile. Vypadalo to, že už se jí chce představit a snad i políbit ručku. Stalo se to během pár vteřin - stěží postřehla tu proměnu, ale podívala se na něj znovu a nebyla si úplně jistá, jestli odsud odejde živá.) Nadechla se, když v tom jí zacpal ústa dlaní. Do rtů jí tlačil těžký prsten, nepochybně zlatý.
       „Neřvi, probůh!“ přikázal jí, ale znělo to vlídně.
       (Kousla ho do dlaně, takže ji musel pustit. Utíkala tam, odkud slyšela lidské hlasy, ale pak) Němě zavrtěla hlavou a ten nóbl pán stáhl ruku dolů. „Nechtěla jsem křičet.“ Proč by měla? To určitě nebyl (ten mazaný zlodějíček) šílený řezník, co o něm vyprávěla Cheryl. Vypadal jako pravý džentlmen, co v opeře sedává vedle královniny lóže. Košili měl zářivě bílou a černý oblek bez jediného smítka, dokonce i jehlici měl bezchybně zasazenou ve vázance.
        „Nevylekal jsem vás?“ V té kratičké otázce zaznělo pobavení.
        „Ne, to ten druhý. Ach ne! Skleničky!“ Klekla si a zvedla malou dřevěnou krabičku. (Otevřela ji, ale tak neopatrně, že se na vnitřní straně dlaně pořezala o střepy. Zato teď věděla, že do každé krabičky obchodník dával jednu růži. „Krvácíte.“ Krvavé pramínky se jí sbíhaly v mezírkách mezi prsty, jedna kapka doputovala až k rudému poupěti a ztratila se v něm. Upustila růži na zem. Jakoby s posvátnou úctou jí zvedl ruku a přiložil na rozbodanou dlaň sněhobílý kapesník. Sykla a pokusila se ucuknout. „Ten kapesník se už nevypere,“ řekla bezvýrazně. Zvednul zraněnou ruku ke rtům a vtiskl na ni polibek. Skutečný, ne předstíraný. „Směl bych to nějak napravit?“) Uvnitř krabičky zachrastilo a ten zvuk jí vehnal slzy do očí. Raději ji ani neotvírala. Bude muset vstát už před svítáním a dojít znovu k panu Stewartovi a zaplatit nové viržinky z vlastního platu. „Paní Viktorie bude zuřit,“ pronesla (roztrpčeně) plačtivě.
       „Směl bych vám pomoct?“ 
       „Už se stalo. Zabloudil jste?“ Nemohla přijít na jiný důvod, proč by se pán jako on v noci potuloval v takových místech.
       „Ne, myslím, že nezabloudil. Svezu vás domů, smím?“ Byla to řečnická otázka, protože už s ní vykročil směrem ke vzdálenějšímu konci uličky.
       „To po vás nemůžu chtít, já... Smím znát vaše jméno?“
       „Doktor (Milton James... Richard Swanson...) Henry Jekyll.“ Zvedl ruku s hůlkou a zastavil projíždějící kočár. „Miranda Huckettová,“ zamumlala tiše.
       Rychle se na ni otočil. „Kde bydlíte?“
       (Poblíž Carfaxského opatství. Ty viržínky jsem nesla, protože zítra paní pořádá banket pro Doriana Graye, jestli ho znáte.) Oxford Street 17. Já... moc děkuji za svezení.“ 
       Nechápala, proč se džentlmen jako on obtěžuje se služkou. Nicméně nastoupila a doktor Jekyll se posadil naproti. Kočár se s trhnutím rozjel a jako o závod projížděl skoro prázdnými ulicemi. (Mirandě bylo najednou podivně. Jako by celou dobu nad ní kdosi držel dozor a teď oslabil svou pozornost. Občas to cítila a se smíchem říkávala, že si Bůh zrovna dává šlofíka. „Chodíte do Reformního klubu?“ zajímala se. Byla zvyklá mluvit, dokonce i když s ní zrovna nikdo nebyl, si sama pro sebe cosi mumlala.
        Doktor pokrčil znuděně rameny. „Občas. Zvláštní společnost. Phileas Fogg se zrovna nedávno vsadil, že objede svět za méně než tři měsíce. To Holmes - “
        „Ten detektiv? On chodí do Reformního klubu?“

       „Vždyť jsem říkal, že se tam schází divná společnost. Jak jste tu dlouho?“
       „Ve městě? Druhým týdnem.“
       „A předtím?“ Nadechovala se k odpovědi, když zjistila, že to vlastně neví. Její rodiče byli katolíci a měli spoustu dětí. Víc o sobě nevěděla. Její spolujezdec se usmál. „Prázdno? Když jsem přišel na tohle místo, bylo to se mnou to samé. Zvyknete si.“
        „Stává se vám taky, že vidíte... věci, které se ve skutečnosti vůbec nestanou?“
        Doktor Jekyll se usmál. „Občas. Říkám tomu zásah prozřetelnosti. Víte, jsme vlastně jen figurky na šachovnici. Vždycky existuje víc možností, kam se můžeme vydat dál. A někdo tam nahoře prostě rozhodne za nás, jen mu to trvá déle, než se rozmyslí.“ Miranda by se ho ráda ptala dál, když v tom na ní znovu dolehla ta tíha, jako by znovu byla pod dozorem.)
       Doktor Jekyll si odkašlal a sevřel dlaň kolem vršku své vycházkové hole, jako by ho něco zabolelo. Po chvilce pokračoval. Hlas měl o něco rychlejší a najednou mluvil s lehounkým přízvukem, který nedokázala nikam zařadit. „Víte, jak je nebezpečné toulat se tak pozdě ulicemi, slečno Huckettová? (Ve Whitechapelu a Spitalfields teď řádí ten zabiják - jak to jen říct - padlých žen. Myslím, že s řezníkem Jackem jste měla dnes tu čest.) Je tu spousta zabijáků a pobudů. A ostatní lidi tu nejsou o moc lepší.“
       Souhlasně pohodila hlavou. Když kočár prudce zastavil, málem spadla ze sedadla. Doktor Jekyll jí pomohl vystoupit. Tohle ale nebyl její dům, stáli (v Baker Street) u jižní zdi Regent´s Parku. Kočí se musel splést. Otočila se na svého společníka. Ten už ale platil za jízdu.
      „Nejsme tu správně. Musím jet ještě dál,“ ozvala se. Jekyll jen mávnul na kočího, jako by ji neslyšel. „Tohle není moje adresa,“ zkusila to znovu.
       („Mně to nevadí.“ „Ale mně ano.“) „Vím,“ zamumlal doktor, chytil ji za loket a táhnul přes ulici.
       „Co to děláte? Musím domů....“
       Nevšímal si toho a táhnul ji pryč tak rychle, že co chvíli klopýtla. Košík s nákupem jí vypadl z rukou a obsah se rozsypal po celé ulici. Střepy z rozbitých viržínek zařinčely na dlažbě, jak panty krabičky povolily. Miranda se po té spoušti otočila a tentokrát se jí skoro podařilo se mu vytrhnout. „Prosím vás, pusťte mě, pusťte!“ zaprosila, ale dostalo se jí jen rány do obličeje. Vyjekla a snažila se dlaní zastavit krev prýštící z rozbitého nosu.
       „Říkal jsem ti přece, abys neječela.“ Doktor Jekyll ji chytil pod krkem (a možná by jí zlomil vaz. Jenže najednou byl pryč. V jednu chvíli jí drtil hrdlo a v druhé byla ulice prázdná. Miranda se rozhlédla kolem. Všude bylo ticho, až na divný, slaboučký zvuk. Bylo to pravidelné ťukání. Ten zvuk jí něco vzdáleně připomínal, ale nedokázala si vzpomenout, kde už ho slyšela.
       A pak - najednou - nebyla ani Miranda Huckettová. Zmizela. Na liduprázdné ulici zbyl jen rozbitý košík a tenoučké střepy, na kterých se usazoval déšť. Nakonec se ztratily i ty, zároveň se šustěním papíru, nespokojeně muchlaného do kuličky. 
       Chvilku bylo ticho, vítr se zastavil, mlha zmizela, ani lístek na stromech v Regent´s Parku se nepohnul. Ulice připomínala divadelní jeviště s rekvizitami čekající na nové herce. Pak, zprvu pomalu, pak o něco odvážněji se okolím rozlehlo ťukání, které před pár okamžiky přestalo. Tentokrát už by každý poznal, že ten pravidelný klapot vydává psací stroj.
       Vítr se zčistajasna prohnal ulicemi a odnesl pryč podzimní listí, aby s sebou přinesl jiskřivý vzduch časného jara. V parku rozkvetly dávno uschlé květiny a na hladině jezírka zašplouchaly tři sněhobílé labutě.
       Mezi budovami se mihl nejasný stín a zase zmizel, aby se objevil o okamžik později o pár yardů dál. Tentokrát už měla postava jasnou podobu. Byl to vysoký elegantní muž v černém plášti. Ještě na okamžik zaváhal a sáhnul si na čelist. Pak prsty opatrně zkontroloval zuby. Najednou mu totiž vyrostly dva špičáky.)
       Nový pán Carfaxského opatství pružným krokem vyrazil do nočních ulic právě oživlého města.