SLADKÝ HLAS A ZUBY VLČÍ       


Ne poprvé si přiznal, že tohle místo nebyla šťastná volba. Za okny ve tmě slyšel příboj poskakující po kamenitém pobřeží. Dva týdny se tím směrem ani nepodíval, protože ho při tom nenapadalo nic povznášejícího. Lidi tu mluvili zparchantělou němčinou a jejich ruština vlastně nebyla o moc lepší. Chyběla mu uhlazená Praha, kde se kdysi dusil. Divná země. Prokletá, napadlo ho překvapivě. On totiž nebyl křesťan a divil se všem místním, že se pořád modlí. Tady ale nebylo těžké uvěřit v boží hněv. Každý den je přece přesvědčoval, že upadli v nemilost. V noci našli starostovu dceru, zmrzlou, zapadanou sněhem a s pažemi rozkousanými od zvířete, které nikdy nikdo nespatřil. Jako všechny zimy posledních let.
        Syknul, zhluboka se nadechnul a pomalu položil hlavu do polštářů. Pod víčky se mu rozlila oranžová záře plamenů v krbu. Poslouchal tiché praskání hořícího dřeva a šumění ohně.
        Cvaknutí západky na okně už neslyšel. Ani šepot křídel netopýra, který neobratně přistál na pokrývce postele. Kdyby zůstal vzhůru jen o pár minut déle, poprvé v životě by na vlastní oči uviděl kouzlo.
        Vedle něj ležela na posteli plavovlasá žena s čistou tváří a pozorovala ho. Možná by ji těžko poznal. Nebyla už ta, kterou si před lety přivedl z Petrohradu a která ho nenáviděla za to, že si ji koupil od rodičů, co neměli na zaplacení matčina léčení.
        Oleksa zavřela oči a v dálce zaslechla zvonkohru. Přála si ho vzbudit a říct mu všechno, co předtím nestihla. 
        „Tenkrát jsem ti nevěřila, že mi pomůžeš, a chtěla jsem si pomoct sama. Odpusť mi to.“ Sladký hlas, vlčí zuby. Plavovláska ještě měla duši, aby mohla křičet hrůzou nad tím, co se sebou udělala.
        Skončila tu zmatenou řeč, zlehka ho políbila. Trhnul přitom hlavou, a tak mu rychle položila ruku na čelo a tiše pronesla pár slov. „Tak zase za rok.“
        Probudil se zimou až za svítání. Bolest hlavy byla pryč. V noci se mu zdálo o hebkém hlasu jako stvořeném k vyprávění pohádek. Nadechl se ledového vzduchu a málem se rozkašlal. Před spaním zapomněl zkontrolovat okna.
        Přibouchl okenice k sobě a pozoroval služky, co se brodily sněhem pro čerstvou snídani. Na nesmělé zaťukání odpověděl až napodruhé. Magda, jeho kuchtička, vklouzla dovnitř a pokusila se o pukrle. Vznášela se kolem ní vůně kávy, kterou měl rád, a dokonce si sundala obludnou zástěru, než vstoupila do jeho pokoje. Usmál se na ni, aby zase nezačala koktat. „Copak?“
        Magda sepjala ruce a skoro plačtivě se nadechla.
        „Magdo, je tu návštěva?“
        Přikývla. „P-pan starosta. Před hodinou našli další. Wajdovic Lucinku.“
        Necítil vinu. On přece nic nevěděl. Pitomec nebo vrah, vyberte si. Doktor jich přece už několik zachránil. Pomáhal jim. Doteď nikoho nenapadlo, proč byl ztráty ušetřený jenom jeho dům. Stejně jako loni.