PROMĚNY

Rychle se blížil soumrak, ale nad světlem ještě nezvítězila tma, ne úplně. Byl ten zvláštní čas mezi dnem a nocí, kdy se prý probouzejí lesní skřítkové a škádlí procházející cizince… 
        Nevšiml si, jestli jí první do cesty vstoupil on nebo ona jemu. Jen věděl, že kůň ho málem shodil ze sedla, když zatančil na zadních. Když se podíval na toho nezvaného vetřelce, ona stále ještě uklidňovala svou hnědou klisnu. „Je mi líto…,“ zadrmolil bez rozmyšlení. Ta dívka měla vlasy sesekané jen na ramena a pod rozstřiženou sukní jezdecké nohavice. Na jeho slova jenom pohrdlivě zasyčela, klisnu otočila směrem kamsi do lesa a tryskem ujížděla pryč. Jako děvče, co před soumrakem spěchá za svou babičkou. 
         Následoval ji, nevěděl proč. Možná protože její chování k tomu vyzývalo a snad ji chtěl potrestat. Ve slábnoucím světle ji občas zahlédl, jak se proplétá mezi stromy, a oba museli zpomalit. Doufal, že ať už ta nemožná holka jede kamkoliv, už to není daleko – a pro tentokrát při něm stálo štěstí.
          Otevřela se před ním kamenitá planina bičovaná studeným větrem. Zvedala se ostře vzhůru až k ochozu. A na jeho vrcholu stál hrádek, jako ztracený kdesi v čase, hned nad ostrým srázem, na jehož dně slyšel téct řeku. Jezdkyni už neviděl, ale neměla jinou možnost než skončit tady. V bráně, kudy musela projet, stál jeden strážce.
          Sesedl z koně a podal tomu staršímu muži meč jílcem k němu na znamení smíru. „Frederik z Tenlingu, posel bavorského vévody k českému králi,“ představil se stručně.
        „Jindřich, purkrabí tady na Vlčím hradě,“ zahučel šedovlasý s těžkým přízvukem a bez okolků zabavil nabídnutý meč. „Nehodlal jsi pokračovat tímhle lesem i v noci, že… pane?“ Tentokrát už v tom zaznělo trochu jedovatosti.
        „Přesně to jsem měl v úmyslu,“ pousmál se Frederik způsobem, který považoval za odzbrojující. „Jak ale uznáš, pane Jindřichu, cestu zpátky bych teď našel stěží. Á propos, to děvče…“
        „Bať,“ zamračil se pan purkrabí. „Pojď dál, jsi host naší paní,“ rozmáchnul se rukou směrem k malému nádvoří.
        Frederik prošel hradbami a Jindřich cosi podivného zamumlal: „Už zase.“
        Pak to mladší z nich uslyšel taky – jakýsi stroj v podzemí se právě hrkavě rozeběhl.
 
Komnata vyvolávala dojem, že ji zařídil někdo s dobrým vkusem a slabostí jen pro ty věci, které tu být musely. Na židlích ležely kožešiny z lišek, ovcí i medvědů a stejně jako dlouhý stůl byly vyrobené z masivního dřeva. Chyběly tu jen známky okázalých šlechtických manýrů.
         Paní Hedvika, se kterou měl mluvit, k němu zatím seděla zády. „Pojď dál, jen dej pozor, aby tě neoslnila moje krása.“ Hlas měla věkem trochu ochraptělý, ale příjemný. Otočila se k němu a teprve teď pochopil, proč mluvila s takovou hořkostí. Rysy už měla strhané, i když pořád půvabné, a kolem očí vějíř vrásek.
         „Co tě sem přivedlo, mladíku s neposlušnými vlasy a vzdorovitýma očima?“ usmála se trochu jízlivě, způsobem, který je vyhrazený ženám po čtyřicítce. „Nespěcháš?“
         Nevšímal si narážky na své zrzavé vlasy, za které v dětství schytal tolik ošklivých poznámek. „Mám ještě dobře pět dní na cestu ke dvoru. V opačném případě…,“ pokrčil rameny. Mučírna? Měl jenom králi vyřídit nabídku sňatku pro jeho nejmladší dceru a velice srdečné pozdravy. Stěží bude někdo u té třináctileté holčičky rychlejší než jeho pán.
        „Aha, aha. Pravděpodobně ale nemáš, jak se nám odvděčit za nocleh.“
       Hodil jí zlaťák, který Hedvika překvapivě obratně chytila a převracela mezi prsty, až zmizel docela. Zatleskala tomu povedenému kousku a rozesmála se málem dívčím způsobem. Pak mu okázala dlaně, obrátila je k sobě a nakonec mu zlaťák hodila zpět. „Nezkoušej na mě něco tak banálního, nejsem žádná hostinská!“ zostřila hlas. „Na co by mi tady byl? Myslíš snad, že každý den vyrážím nakupovat?“
        „Neodvážil bych se vás urážet něčím tak, jak říkáte, banálním,“ ušklíbl se co nejkouzelněji, „V tom případě se ale obávám, že nemám moc co nabídnout.“
        „Mýlíš se. Dnešní noc tu budeš jenom z mé vůle. Pokud tu ovšem budeš chtít zůstat déle, odpracuješ si to. Teď jdi,“ mávla netrpělivě rukou.
          Frederik se uklonil a rozmrzelý purkrabí ho zavedl k pokoji, kde měl spát. V malé strohé místnůstce byla jen uprostřed postel a na ní koňská houně. Usnul téměř hned a ten těžký spánek beze snů málem připomínal spánek v hrobě. Nad ránem mu hlavou projela myšlenka, jestli by bylo lepší být v hrobě mrtvý nebo živý.
         Vzbudil se zimou a zasmál se nad takovými hloupými nápady, kvůli kterým se už jednou málem zabil. Dole v síni už voněla snídaně a motalo se tu několik lidí. Dvě služky, plavovlasá Kateřina a Judita s velkýma očima, se předháněly v tom, která mu na talíř naloží včera ulovenou koroptev a nalije svařenou medovinu. Byl tu i pan Jindřich a jistý Vladislav, co se tu většinou staral o koně a podle jeho pár německých slov stačil právě tak na to. Víc služebnictva zřejmě nebylo potřeba. Hradní paní ještě spala. Všichni byli milí a trochu mrazivě korektní.
         „Katko!“ ozval se řev seshora. Ze schodů se řítila tmavovlasá dívka v nedošněrovaném korzetu a pomačkané sukni. „Tys vzala…“ spustila tím jejich drsným jazykem ta, ve které Frederik poznal svou jezdkyni. Když si ho všimla, odkašlala si. Pak pomalu sešla dolů a před zraky všech se u židle lehce uklonila, nadzvedla sukni a posadila se jako královna – v okouzlujícím a zábavném gestu.
         „Anežka z Vlčího hradu,“ podala mu ruku k políbení, což ignoroval. Díval se jí do dravčích žlutých očí. „Takže nás opouštíš, ty –  poutníku?“ zeptala se hlasem téměř stejně hlubokým jako ten jeho.
         „Frederik. Ano, dnes odjedu,“ nespustil z ní oči. K jeho překvapení jí přes ušlechtilou tvářičku přeběhlo zklamaní. „Leda bys chtěla, aby to bylo jinak.“ Proč to vlastně řekl? A kolik takových už se jí nechalo takhle pobláznit?
         Anežka lehce přikývla. Bůh ho ochraňuj…
 
Včerejší vítr se změnil ve vánek, co roztáčel stébla slámy po zemi, tvořil z nich obrazce a nakonec vršil u kamenných zdí. Bylo příjemně, ani teplo, ani zima. Les slabě šuměl a voněla z něj smůla. Tlumený klapot toho stroje v podzemí přehlušovaly jen dva kostelní zvony z nejbližších vesnic svolávající ovečky z modlitbě. Byla totiž neděle, den Boží.
        Pan purkrabí se na Frederika nedíval, oči klopil k zemi a občas si těžce odkašlal. Ano, host by si měl odpracovat dnešní nocleh a jídlo. Bylo jim to hloupé oběma, ale paní Hedvika nedala jinak. Frederik ho nechal trápit se ještě několik chvil. „Takže? Kde mám začít?“
         „Mluvíš vždycky v krátkých úsečných větách?“
         „Možná.“
        Jindřich potřásl hlavou a vydal se jedním průchodem a po schodech dolů. Ani jednou se neohlédl, jako by se rozumělo samo sebou, že ho Frederik bude následovat. Klapot zesiloval, takže bylo jasné, za čím oba míří. Když už měl z toho točitého schodiště mžitky před očima, skončili v překvapivě malé místnosti, kde se na stěnách srážela vlhkost. Ten stroj byl opravdu tady, vypadal trochu jako mlýnské kolo, jen o hodně menší.
         „Není na tom nic složitého,“ zadržel Jindřich rukou jednu příčku ve stroji. Byla schválně zostřená, nebo ne? Každopádně bylo jasné, že zařízení doteď běželo naprázdno. Pak Jindřich kolo obrátil na druhou stranu. To už šlo dost ztuha…
        „Vytáhneš odtud vědro a z toho, co v něm bude, vybereš stříbro,“ shrnul to jako vždy stručně pan purkrabí. Díval se tam dolů, do té rádoby studně pod kolem, jako by ho fascinovala.
         „Ach tak, stříbro,“ ušklíbl se Frederik. Považoval ho za pitomce? „Pravděpodobnost není důležitá, důležitá je uvěřitelnost.“
         „Oháníš se jazykem jako mečem. Do práce,“ cukl Jindřichovi koutek. Na odchodu tu nechal pochodeň, ale Frederik se stejně už teď třásl zimou.
         Zapřel se o jednu z příček kola, která se zařezávala do kůže. Frederik nebyl slaboch, ale vytáhl závaží snad jen o pár palců. Po chvíli ho to dovádělo k bezmocné zuřivosti. Zdálo se mu to, nebo se tam zdola na chviličku ozval štěkavý smích? Nevěděl, jak dlouho to trvalo, ale nakonec vytáhl vědro plné vody a bahna, které vztekle překotil.
        Unikl mu vzdech. Byla to pravda! Tam dole se musela podezemní říčka otírat o stříbrnou žílu. Na podlaze se mezi mokrem a špínou ve světle pochodně zatřpytily šupinky stříbra… jako v pohádce o chamtivých skřítcích. Se stejnou vervou jako skřítci z pohádek k nim klekl a začal stříbrné drobečky vybírat.
        Nikdy nevěřil na to, že člověk pozná, když ho někdo sleduje. Přesto teď v zádech cítil pár očí. Otočil se a rychle do sebe vtáhl vzduch. Tam na prvním schodě stála paní Hedvika – jak dlouho asi? Jako by už teď něco zkazil nebo udělal špatně! Stála tam, vysoká jako katedrála, chladně si ho měřila a hodnotila. Když už chtěl promluvit, beze slova odešla.
         Za nějaké dvě hodiny tu čubu proklínal. Tahle práce unavovala jednou částí tělo a druhou mysl a oči. Ti tam nahoře... jezdí si na koních, vaří, hřejí si ruce u krbu a smějí se. Jemu! Tomu pitomci, co se tu dře – proč vlastně? Měl chuť se vším praštit. Jak na tohle mohl naletět?
         Nic jsem vlastně neslíbil, došel k závěru, když se ozval ten křik. Ne křik, řev. Řev znásilňované ženy, ženy při porodu a taky těch, které vědí, že brzy umřou. Frederikovi přišel vhod… vyběhl nahoru a i když ho světlo bodalo do očí, viděl to hned. Judita byla na zemi, málem nahá v potrhaných šatech, skrz které prosakovala krev a byly vidět šrámy. Jindřich se nad ní obkročmo skláněl a držel jí nůž u krku, křičel jí do tváře cosi zprvu nesrozumitelného.
         „Nech toho! Tohle nechceš!“ přeřvávala ho Anežka, ovšem z uctivé vzdálenosti.
         „Ale jo, děvka jedna,“ odplivl si Vladislav s rukama zkříženýma na prsou. Za ním se ke zdi tiskla Katka, druhá služka.
         „Tati,“ zašeptala Judita s těma velkýma očima upřenýma na purkrabího.
         „Proč mi tak říkáš? Žádná moje dcera rozhodně není běhna, co ochotně roztáhne nohy prvnímu, koho uvidí.“
         „Kdybych tak měla bič!“ zasyčela mladší hradní paní. Frederik položil Anežce ruku na rameno. Ta zamrkala, když si všimla jeho přítomnosti: „Ona…“
        „Trochu umím po vašem, rozhodně dost, abych rozuměl tomuhle.“
         Vrhla na něj prosebný pohled a rty se jí pohnuly. Nevyšla z nich ani hláska, přesto pochopil. Jindřich právě pronášel nejhorší nadávky, které znal, a Juditě po zaprášené tváři stékaly slzy. Purkrabího to rozzuřilo ještě víc a dvěma pohyby jí na tvářích nechal dvě rozšklebené rány. Ještě se rozháněl ostřím, když ho Frederik v jediném pohybu trhnutím zvedl od ní i zbavil nože. „Pane Jindřichu, můžeš si o téhle chrchlající holčičce myslet cokoliv, ale je to tvoje dcera a nemůžeš si z ní vybrat jen ty části, z kterých ti není špatně.“
         „Pošpinila…“
         „Leda sebe.“
         Jindřichovi se zklidnil dech, vzal si svůj nůž a zamířil pryč. Bez výčitek. Bez omluvy. Katka oběhla Vladislava, který se nespokojeně mračil, a s rukou kolem ramen odváděla Juditu.
         Když kolem všechno utichlo, zbyli tu jenom oni dva. „Ona totiž často jezdila do města a chtěla tam zůstat. Teď ale čeká dítě.“ Objal ji první, nebo to udělala ona? Anežka na něj ale promluvila tak důvěrně, jako by se znali roky, a jeho ani nenapadlo o tom pochybovat. Políbil ji a ona se nebránila. Proč taky? Vzepjala se k němu, až mu málem vyrazila zuby, a přitiskla se ještě blíž.
            Když se musel vrátit k práci, krev mu ještě zběsile proudila v žilách.
 
Večer měl pocit, že umře. Za celý den dal dohromady stříbra tak na prsten tenký jako vlas. Tělo ho bolelo, ale nepřestal, protože ještě jednou přišla paní Hedvika. Tentokrát řekla jedno slovo: „Dobře.“ Myslel, že ji za to zabije. Samozřejmě mu to dělala schválně. Teď po tolika hodinách byl rád, že nemá meč, protože by zabil kohokoliv. Slib byl ovšem slib, a tak zítra odjede přece jenom jako vítěz.
         Ležel na posteli s loktem přes oči, když někdo vešel. „Doufám, že jsi mě nepřišla politovat,“ poznal už Anežku podle chůze. Zastavila se, a tak k ní zvednul oči. Stála tam s talířem něčeho nepopsatelného, z čeho se mu zvedl žaludek. Pokud měl hlad, právě ho přešel.
        Anežka si uvolnila ruce a posadila se vedle něj. „Proč jsi to pro ni udělal?“
        „Protože jsem vyrostl jenom s matkou a třemi sestrami,“ řekl a kupodivu to byla postačující odpověď. On měl totiž ženy, na rozdíl od mnoha jiných mužů, doopravdy rád.
        „Zlobíš se na mě? Vím, proč to tu snášíš. Ty jsi ale jiný než ti ostatní, co sem přijeli.“ Sklonila se a políbila ho na čelo a na tváře. Nikdy nebyla mazlivá nebo poddajná, jako bývají bledničkové dvorní dámy, ale připadalo jí to jako nejpřirozenější věc na světě. Schoulila se vedle něj.          
        „Zlobíš se?“ opakovala.

        „Na tebe ne. Nějak to nedokážu.“
        „Matka… není zlá.“ K jeho překvapení z jejích úst vyšlo cosi jako zavrčení.
        „Ano, je to zbožná žena, co se denně modlí. Jenom si nejsem jistý, ke komu. Vzhledem k tomu stroji z pekel.“
       „Ten je tam... kvůli otci, ne kvůli ní, to on ho nechal postavit,“ zmínila toho, na koho se Frederik ještě nezeptal. Opřela čelo o jeho krk, zavřela oči a jeho dlaň si položila na tvář.
        Už zase ji objímal a líbal, jeho ruce měla všude po těle. Bude to udýchané a rychlé, jako by byla někomu nevěrná, ale bylo jí to očividně jedno. Ruku jí dal na prso a prstem přejel po bradavce, ale ani teď neutekla.
        „Anežko!“ prořízlo vzduch její jméno, přestože paní Hedvika musela být za několikerými zdmi. 
        Odstrčila ho ze sebe a uhlazovala si sukně. Ruce se jí třásly, když si ukradla ještě jeden polibek… poslušná dcerka. A když si vzpomněl na Juditu a na to, že jejímu otci o tom dítěti řekla nejspíš jedna starší dáma, nechal Anežku jít. Jenom přemýšlel, jaký by byl trest pro ni a jaký pro něj.
  
Nemohl usnout, jenom úzkým průzorem sledoval mraky na nebi. Začalo sněžit a do tmy zářilo jenom pár teček, zapomenutých světel na okrajích vesnic. Občas se ozvalo vytí nebo kňučení zatoulaných psů nebo vlků, kteří stopami přetínali první sníh letošní zimy. Zaslechl je i pod svým oknem, jako by si pro něj přišli, nejdřív vytí a pak zvuk jejich boje. Nakonec přece usnul vysílením… s pocitem podivného zmaru.
         Ráno byl snad ještě unavenější a strohá místnost prochladlejší. I myšlenky měl pomalejší, jako by i ty zamrzaly. Dokonce se přistihl, že zapomíná na svůj úkol a poselství, které má jenom v hlavě. Nejradši by vzal koně a zmizel z tohohle Bohem zapomenutého místa, ale vzpomněl si na Anežku a její důvěřivý pohled. Pousmál se – na malou chvíli si připadal jako rytíř, za kterým přišla dáma jeho srdce. Žil ale v bezcharakterní přítomnosti, kde byl obrovský rozdíl mezi básní a skutečností.
         Nenašel ji v síni, na stole stálo jenom trochu svařené medoviny. Oheň dávno vyhasl, přestože nebylo dlouho po svítání. Na nádvoří ještě pokrytém tenkou vrstvou sněhu potkal Juditu, která sklonila hlavu, když ho uviděla. Nevěděl, jestli to dělá kvůli studu nebo protože jí vlasy zakryjí šrámy na tvářích. Pak ji pochopil, protože jen kousek od něj stál pan purkrabí.
        „Jak se spalo?“ začal Jindřich jako vždycky bez úvodu. Potěšující odpověď nejspíš nečekal, protože promluvil škodolibě.
        „Párkrát jsem spal venku i v lednu,“ zamumlal Frederik. Odplivl si, což ho pochopitelně neuspokojilo. Až teď si uvědomil, že ani jeden z nich na sobě nemá kožich ani kabát, takže jeho slova vyzněla spíš jako vytahování malého kluka.
         „Takže dnes odjíždíš,“ řekl purkrabí vlídně a neznělo to ani jako otázka.
         „Proč sis tak jistý?“ opáčil Frederik. To už tak vlídně neznělo. 
         Starší z nich se s povzdechem obrátil ke schodům do podzemí a znovu k nim zamířil, aniž by se ohlédl. „Snad sis všiml, že i když tak mluvíme o ženách, tak spíš muži jsou kupodivu dost křehké nádoby, co se snadno urazí a jsou tvrdohlaví, což by na mučidlech nepřiznali. Navíc taky často sebezničujícím způsobem hrdí.“
        „Kopeš hlavně do sebe, pane Jindřichu. Já bych například…“
        „Pokud mi hodláš vyčítat Juditu,“ zostřil tón purkrabí, „tak je to moje dcera a naložím s ní, jak uznám za vhodné. Kolik máš dětí a kolik asi těch, o kterých nevíš?“
         Frederik pokrčil rameny. „Jedno… možná.“ Samozřejmě se teď cítil hloupě, o což Jindřichovi šlo.
        Sešli až do té místnosti se studnou a purkrabí se zase kdovíproč zadíval tam dolů. „Neptej se na nic. Dávej na sebe pozor. Hradní pán, co to tu zařídil, tam taky spadnul, když nedával pozor.“ 
        „Spadnul... Jak je to dlouho?“ byla první rozumná otázka, kterou dala jeho otupělá mysl dohromady.
         Starší muž se přátelsky zašklebil. „No co já vím? My tady moc nepočítáme čas. Abych pravdu řekl, někdy si nejsem jistý, jestli je zrovna neděle. Ono je to asi jedno. Malá hradní paní byla prostě o dost menší, když pán umřel, to si pamatuju. Tou dobou jsem tu ještě moc nebýval, to až… říkalo se, že pár holek z Deštné unesl a… prostě tak.“
         Vlkodlak. Frederik nevěděl, proč mu to nesmyslné slovo zavířilo hlavou. „Paní Hedvika určitě pravdu ví a tím pádem ty taky. Řekla ti, jak to bylo. Nebo spíš... jsi jí na těle něco viděl,“ rozesmál se Frederik.
         Purkrabí se zamračil, jako by přemýšlel, jestli je to tak vidět. „Je všude stejně bílá, to mi věř,“ odsekl. „Jenom tady má jizvu,“ přejel si po celém předloktí levé paže, „ale říkala, že udělal pes, když byla ještě malá. Nemusí to znamenat vůbec nic.“
         Pak Jindřich trochu zvedl koutek úst, ale úsměv to byl, jenom snad až příliš soucitný. Tak jako včera tu nechal pochodeň a vydal se za svou prací bez dalších poznámek. Jestlipak se předtím, než hradní pán spadl a nebo mu snad někdo pomohl tam dolů, taky ozýval ten znepokojivý klapavý zvuk z pekla…
  
Paní Hedvika odjela kolem poledne do města, samozřejmě až potom, co se podívala na Frederika a němě přikývla. Stál ve vchodu u schodů přitisknutý ke stěně, aby ho nezahlédla. V mrazivém dni se stále zvedl řezavý vítr a unášel sněhové vločky a ona na sobě měla drahý šedobílý kožich – ovšem, patřilo jí několik vesnic a k tomu zdejší stříbro. Pozoroval, jak k té jemu nepříjemné tváři přitiskla Anežka jemu tak příjemné rty.
         Hradní paní se na dceru zamračila, ale v poslední chvíli se ze sedla sklonila, políbila ji na čelo a něco zašeptala. Pak už pobídla svého bělouše a projela branou. Anežka se k němu otočila, jakmile matka zmizela z dohledu, přestože ho předtím nemohla vidět.
          „Pojď sem,“ řekla měkce a natáhla k němu obě ruce.
        „Máš ji ráda, ale nějak se mi tu bez ní líp dýchá,“ udělal k ní několik kroků. Když se rozhlédl a nikoho dalšího si na nádvoří nevšiml, obejmul ji, protože jim oběma byla zima a ona se něj dívala tak oddaně.
         Vzala ho do pokoje na vrcholu strážní věže, který musel být její. Nepustila ho, strhla ho na postel a nedočkavýma rukama mu stahovala šaty. „Budu něžná, slibuju.“ 
 
Události se daly do pohybu, aniž by to tušil. Na schodech z věže seděl purkrabí a očišťoval nůž kusem plátna, který pomalu rudnul. Frederik se mlčky posadil vedle a čekal na odpovědi, kterých se možná nikdy nedočká. „Judita…“
        „Ne, ona ne. No co je? Ušetři mě kázání o morálce.“
        Na jednu chvíli měl Frederik pocit, že konečně pochopil. „Chápu. Pan Vladislav není nikdo, koho bych litoval.“
        „Tak si to pořád opakuj, já totiž budu,“
        „Viděl jsi někdy tu věc, kterou jsi krmil, Jindřichu?“
       „Mlč! Hradní pán byl první, koho si zavolal ten stroj, největší hříšník z okolí. Já mu tam jenom pomohl. Nezemřel, ale něčím se živit musí. My máme stříbro, on odměnu. Ale radím ti dobře - zkus o tom jenom trochu žvanit a budou tě mít za vesnického blázna,“ vyskočil šedovlasý a rozběhl se dolů.
       „Díky, purkrabí,“ řekl mu Frederik do zad. Nějak věděl, že kdyby to nebyl Vladislav, byl by to on sám. A jestli brzy nezmizí, stroj se ozve znovu.
 
Už se setmělo, když Frederik vyvedl svého koně ze stájí, neměl ovšem v úmyslu strávit tady třetí noc. Rozloučil se s Katkou, která ještě měla naději, i s Juditou, která tu stráví zbytek života. Odběhly a on upevňoval sedlo. Pak bylo všechno špatně…
        „Neřekneš sbohem hostitelce?“ zachraptěla za ním Hedvika s černým vlkem u boku. Rty měla stisknuté k sobě v typickém ženském gestu zloby.
        „Snad mi odpustíš tu opovážlivost, paní,“ řekl opatrně.
        „Nenávidím tě, víš to?“
     „Ovšem,“ vzal její dlaň do svých a políbil ji, „Vypadáte docela mile, ale spousta na pohled milých lidí už mi chtěla podříznout krk. Čím jsem si to od vás zasloužil?“
         Hedvika o krok ustoupila, očividně zaskočená tou upřímností. Jenom na okamžik uhnula očima. „Bylo to nevyhnutelné, tak jako u všech ostatních.“
        „Nevyhnutelné není, aby teď Anežka byla ve věži jako spící princezna.“
      „Ty vůbec nevíš, cos jí udělal!“ shlédla dolů na vlka, kterého pohladila. Zamrazilo ho, když začal chápat, co tím chce Hedvika říct. Zadíval se na vlka se skoro lidskýma žlutýma očima s několika hnědými tečkami.
       „Jejímu otci se to stalo přesně tak. Při každém úplňku od chvíle, kdy poznal ženy. A pokaždé, když se mnou ležel. Vysvobodila ho až krev. I to ale s každým dalším rokem přestávalo platit, takže zůstával v té své zubaté podobě většinu doby, ať už sežral kolik chtěl syrového masa.“
        „Chcete mi asi naznačit, že zbožňujete svou dceru.“
        „Dýchala bych za ni.“
        „O tom pochybuju. Jenom nemáte ráda, když někdo sahá na váš majetek.“
        Popohnal koně k bráně a zavolal na černého vlka. Když se zvíře rozběhlo, Hedvika po něm vztáhla ruce a chtěla ho chytit, ale vlk zavrčel a nakonec se po ní ohnal. Nekousnul, ale zuby držel těsně nad její kůží. „Jindřichu!“ zakřičela hradní paní.
        Ještě než s vlkem zmizeli, zahlédl Frederik, jak se purkrabí sklonil nad Hedvikou a ta mu skočila kolem krku. Na tvářích měla slzy a bylo skoro neslušné se na to dívat.