PHRALIX MOUDRÝ A SADIE

Skoro všichni sluhové, čeledíni a komorné se sešli v Korunovační síni, stáli v těsném kruhu kolem nevěsty irského krále, která se právě předváděla v bělostných šatech zdobených stovkami drobných průsvitných démantů. S těmi světlounkými vlasy poletujícími kolem vypadala jako zjevení a oni vzdychali a vykřikovali nadšením. Budou dokonalý královský pár, ona krásná, on bohatý a mocný. Už jen osmkrát, osmkrát se probudí jako pouhá knížecí dcera.
          Nikdo si nevšiml, když se druhá princezna Sadie vyklonila z otevřeného okna. Nevynikala krásou, přesto v sobě měla něco, co Palecie postrádala – královskou pýchu a důstojnost, vzácnou a cennou. Z drobné tváře jako by jí sálalo teplo letního večera a byla moudřejší s každým rokem. Přemýšlela o tom, že jejím údělem je doživotní komnata v útulné části hradu a oddanost řádu Fortuny.
           Ještě tu noc vyjela Sadie na černém koni z bran Hradu. Když se ohlédla zpět, na okamžik zaváhala při pohledu na Hrad s šesti věžemi. Pak k ní dolehl něčí vzdálený smích, ona obrátila koně směrem na sever a pobídla ho ke klusu.    

Byla tu totiž  možnost, jak se zachránit, malá, ale stále tu je. Země prý má mezi tisíci zákonů jeden. Kdysi dávno tu hostil kníže Ebelhart irské drakobijce a slavili dlouho do noci. Vypili spoustu vína a rytíři vyprávěli o svých skutcích. Ebelhart, už dávno opilý, že o sobě nevěděl, vyhlásil na oplátku hloupý zákon jako žert, ale už ho nikdy nemohl zrušit, protože slovo knížete je jednou vyřčeno a už se nedá vyvrátit. V zákonu se říká, že ten, kdo přinese medailon, který nosí každý drak, smí si zvolit cokoliv, co je ve vládcově moci. Takový člověk totiž prokázal statečnost hodnou i toho nejchrabřejšího rytíře.
            Ale vždyť už žádní draci nejsou! Opravdu?
           Kdo někdy zkoušel najít draka, ví, jak těžké to je. „Tam nikdo z nás nechodí, maličká. Drak spí, toho se nebojíme, ale vede tam cesta pytláků, rychlejší a nebezpečnější než ta hlavní, hemží se to tam všemožnou verbeží a slušný člověk se tam sám nevydá. Každou chvíli na ní někoho přepadnou. Tak to říkal ten stařec, který ji poslal k Dračímu vrchu.
           Černý hřebec se na cestě pytláků cítil nejistý, a tak ho musela několikrát kopnout, aby poslechl. Rychle se blížil soumrak, slunce před okamžikem vyslalo svého posledního jasného posla mezi kmeny stromů, přicházel ten zvláštní čas mezi dnem a nocí, kdy se probouzejí lesní skřítkové a škádlí procházející cizince. Z dálky k ní dolehl hukot kopyt, celá družina podle hluku. Princezna chytila koně za třmen a přitiskla obličej k jeho čelu, pak už slyšela jen zvuk těžkých kopyt rozrývajících zem. Opatrně vykoukla zpoza koňské hlavy.
         „Co tu děláš, malá?“ Jeden z nich se k ní přiblížil, když poznal její dlouhé zlaté vlasy vykukující zpod kápě, a ona o krok ustoupila.
         „To snad vidíte. Nechte mě projet.“
         „Ty nejsi zloděj. Ti bývají trochu... větší a děsivější,“ ozval se znovu ten hlas, chraptivý a panovačný.
       „Ne, nejsem zloděj, pane, jenom musím projet,“ odpověděla mu a na znamení smíru sklopila zbraň. Raději nahmatala cosi na svém opasku.
        „Nenecháme tu v noci samotnou dívku,“ opakoval a natáhl k ní ruku. Sadie v tu chvíli vytáhla bič a švihla jím svého koně. Ten se polekal a vzepjal se na zadní. Muži se stáhli o pár kroku zpět. Princezna využila zmatku, otočila se a začala šplhat vzhůru po stráni, která se strmě svažovala k cestě pytláků. Za sebou zaslechla výkřiky, mezi nimi zřetelný hlas rozkazující: „Chyťte ji!“
         Snažila se ještě víc zrychlit, ve tmě ale každou chvíli pažemi bolestivě narazila do kmene stromu. Po nekonečném čase se ocitla na vrcholu kopce, podjely jí nohy a ona se propadla kamsi hluboko pod zem. Přistála na něčem měkkém a v okamžení nevěděla o světě.
 
Phralix, poslední žijící zástupce svého plemene, byl vlastně docela obyčejný a průměrně veliký, velice ješitný, chamtivý a hodně zbabělý drak – i když si svoje zájmy uměl hájit velmi zdatně. Od svých příbuzných se lišil jen nikdy neuspokojeným hladem a leností. Před mnoha lety, mohlo jich mezitím uběhnout tak čtyři sta, vyplenil jedno království a břicho měl tak plné, že po několikahodinovém letu nemotorně přistál na poli a svou vahou shrnoval zeminu, až se kolem něho utvořil vysoký kopec a uvěznil ho. A Phralixovi se zdály dračí sny o tom, jak vlastní výjimečný poklad, drahokamy, zlaté poháry, šperky urozených dam. 
          Když na něj jedné tmavé noci cosi spadlo, nepovažoval to vyrušení za důležité a vrátil se ke svému snu o jakémsi mocném vládci prosícím ho o milost. To, co ho na okamžíček vyrušilo ze spánku, nebyl samozřejmě nikdo jiný než Sadie. Otevřela oči a zjistila, že dírou nad její hlavou do jeskyně dopadá namodralé noční světlo. Teprve nyní si všimla, že kolem je nepřirozené horko, cosi v jeskyni sálalo a slabě ji osvětlovalo.
         Postavila se na nerovné ploše a rozhlédla se; jeskyně se nezdála příliš veliká a díra, kterou sem propadla, byla jen kousek nad ní. Kdyby se chytila támhleté šupinaté věci... Princezna přidušeně vykřikla a přikrčila se, uvědomila si ten podivný zvuk... pomalý dunivý dech spícího draka rozechvívající celý kopec. 
            „Já ho našla! Našla jsem tě!“ šeptla. Byl krásný svým plazím způsobem s těmi velkými šupinami a obřími křídly.
          Okamžik ho pečlivě pozorovala a ani nedýchala, jelikož i její dech se jí zdál příliš hlasitý. Když si byla jistá, že znovu tvrdě usnul, připlazila se k němu, a zvedla do dlaní přívěsek, co měl drak na krku. Ztuhla, když řetěz zacinkal, ale drak zrovna požíral křičícího krále a nenechal se vyrušit ze sna. 
         Jestli byl ten přívěšek kouzelný? Ví se, že to byl dračí přívěsek, jaký mívali už malá dráčátka. V dnešním světě je pokládán za velmi cenný, ale jestli má nějakou kouzelnou moc, to vědí jen čarodějové a jejich učni. Princezna ho ovšem vzala, vyprávělo se totiž, že se ho živý drak nikdy nevzdá.
          Sloup světla, který sem dopadal dírou nahoře, začal slábnout, jak měsíc zakryl mrak. Sadie našla drakův ocas a vyšplhala po malých ostnech, které se táhly po celých jeho zádech. Pak se pověsila na jeho křídlo a vyšplhala se po kořenech stromů ven. Kousek odtud zahlédla mezi stromy záři ohně a vzpomněla si na muže, které potkala.
            Když se však prodírala lesem blíž k ozývajícím se lidským hlasům, všimla si, že mužů i koní kolem ohně je méně než předtím a jejich hlasy byly hlučnější a drsnější. Tiše se otočila, ale na rameno jí dopadla těžká ruka a na zádech ucítila  čepel.

                  „Ale! Další zlodějíček! Tady si na moc nepřijdeš, narazils na nejlepší pytláky v kraji.“ Hlas ani pach toho lupiče nebyl nijak příjemný. Rychle sáhla pro svůj meč, ale uvěznil jí ruku ve svých pazourech.
          Muž ji dosmýkal k ohni, kde si cosi opékali další čtyři pytláci. Princezna jen doufala, že se nechystají večeřet jejího ztraceného koně. Jeden z mužů jí strhnul kápi z hlavy a ve světle ohně zazářily tmavě zlaté vlasy. Všichni se jako na povel pustili do ošklivého chraptivého smíchu.
         „Tys ale chytil pěknýho ptáčka. Taková maličká a roztomilá kytička...“ Sáhl po ní jeden špinavou obrovskou dlaní, až bezděčně ucukla zpátky. Prudká rána do obličeje ji přesvědčila, že propříště se má překonat.
          V tu chvíli se tichým večerem rozlehl ohlušující dračí řev a zem se zachvěla. Ozvala se rána, jak se Phralix snažil osvobodit zpod nánosu půdy. Pytláci vyskočili na nohy a vytáhli snad všechny zbraně, co měli při sobě. Další prudký záchvěv je však všechny srazil k zemi a vyrazil jim meče i nože z rukou. Phralix se osvobodil a zařval; v bledých paprscích měsíce ho spatřili – bílého draka s roztaženými obrovskými křídly, jak se vznesl pár stop nad zem a přitom porážel staleté stromy. Funěl jako rozdivočené stádo a cosi hrdelně syčel dračím jazykem. Když pak  nasál vzduch, prudce otočil hlavu k Sadii, která se pokusila dostat na druhou stranu kmene. Přitiskla se ke stromu, jako by ho žádala o pomoc, a oddechovala, v dalším okamžiku ji ovál vítr. Na svou velikost se Phralix přesunul neuvěřitelně rychle. Oči právě probuzeného draka byly rudé a ohnivé a když do nich princezna pohlédla, ten oheň se otiskl i do jejího pohledu.
        „Ty jssi byla u mě!“ Drak promluvil její řečí překvapivě tiše, syčivým a hlubokým hlasem. Při řeči natáčel hlavu a mezi slovy se opět o kousek posunul. Vzkázal lupičům do tmy: „Jděte, ale opovažte se přivésst possily.“ Není třeba zdůrazňovat, že jeho přání splnili rychle a dokonale. 
      Sadie se pokusila pohnout, ale drak k ní okamžitě znovu obrátil svoji pozornost. Čumákem jí zatarasil cestu a jejich vzdálenost se teď rovnala sotva délce dvou paží. Neudělala už stejnou chybu a nehleděla mu do očí, ale na zvláštní zuby, které si olizoval úzkým jazykem. „Proč jssi přiššla ke mě? Mluv, dlouho jssem nejedl a ty  vypadášš měkce a křehce.“
         „Jsem princezna Sadie Těšírádská...“ Její roztřesený hlásek přerušil Phralixův smích, ničím nepřipomínající lidský. „Nechtěla jsem vás probudit.“
         Když drak polknul, z kapsy vytáhla zlatý přívěšek, který předtím drakovi ukradla. Když Phralix viděl svůj poklad v cizích rukou, zanaříkal v sykavé řeči a překvapeně se napřímil, zamával křídly a porazil několik dalších stromů.   „Co ssi to dovoluješš!“ zařval drak silně, ale jeho hlas byl podivně roztřesený.
          Princezna pochopila, že na to zrádné stvoření vyzrála. Vzala mu něco, čeho si cenil víc než všech ostatních pokladů na světě. „Tak bláhová nejsem, pane draku, abych se dobrovolně vystavila vašemu vzteku. Chci znát vaše jméno. A... jak rychle dovedete létat?“