O DRAVCÍCH A KOŘISTI

Když se Imrich vrátil od královského dvora na svůj hrad, poručil purkrabímu, aby se s družinou vydal na lov. K večerní hostině si představoval srnku nebo třeba jestřába. Purkrabí měl skromnější odhad. Lasička… nějaká koroptev, možná. Výsledek lovu je ovšem oba poněkud překvapil.
            Purkrabí se vrátil s chudým úlovkem, měl totiž jen jeden. Všichni na nádvoří se museli smát, když viděli, co si to přivezl za poklad. Dav se uctivě rozestupoval, když se k nim přidal i pán Imrich. Pak před něj hrubě postrčili dívku se svázanýma rukama, která po muži, který to udělal, hned hněvivě prskla. „Divoká kočka!“ vybuchnul někdo smíchy. Byla droboučká, zrzavá a pihovatá a obrovské oči teď měla plné zloby a bezmoci.
            „Začínám si myslet, jestli jsi náhodou špatně nepochopil, co mi máš přivést, pane purkrabí,“ poznamenal suše Imrich. Ta dívka teď stála přímo před ním a pořád vzdorovitě tahala za provaz, kterým měla spoutané ruce, ale dívala se přímo na něj.
         „Narazili jsme na tu holku ve vašem lese a chtěla ujet. Neřekla, kdo je, ani co tam vůbec pohledává. Každopádně už byla blízko chatrče té babizny, tak jsme ji radši vzali s sebou. Určitě mířila za ní,“ pokrčil rameny purkrabí. Pohladil po křídle bílého sokola s duhovými pírky na okraji křídel, krásné zvíře, které měl připoutané k paži. „Ten je taky její.“
            „ No tak prosím,“ obrátil se k ní netrpělivě Imrich, „A mě to všechno povíš? Jsem na to já dost dobrý?“ řekl a znělo to jako výsměch.
            Ona ale jenom divokým ale plynulým pohybem pohodila hlavou a neobyčejně půvabně se ušklíbla. Až teď si všimnul, že horní ret má větší než dolní, oba ještě jemné a hladké, protože byla skoro dítě. Chovala se hrdě jako královna, ale on už dávno věděl, že tuhle vlastnost si ženy osvojují velice rády a velice rychle.
            „Takže,“ pokračoval, když stále nic neříkala, „v tom případě budeš mít celou noc, aby ses naučila mluvit. Odveďte ji do mého pokoje.“
            Přejela ho pohledem a pak mu plivla pod nohy. Strážný hned trhnul provazem a ona skončila na zemi na kolenou. „A já zase myslím, že ze sebe už nesmyju tu špínu, jestli se mě jenom dotkneš,“ promluvila konečně. Neměla hlas mladičké dívky, byl hluboký, hrdelní a příjemný a vydržel by ho poslouchat celé hodiny.
            Bílý sokol v tu chvíli vydal ostrý skřek a v panice se pokusil vzlétnout, než ho zadržel kovový kroužek na jeho pařátu.
             „Giso!“ okřikla ho a i když se jí hlas trochu třásl, sokol se okamžitě vrátil na ruku purkrabího.
            „Pustím ho hned, když slíbíš, že budeš hodná,“ řekl Imrich a ona se na něj ani neotočila, jenom pomalu kývla hlavou. Imrich zase přikývl purkrabímu a ten bílého ptáka uvolnil.
            Zrzavá dívka před sebe natáhla ruce, na kterých sokol přistál. „Sejdeme se hned, jak to bude možné,“ šeptala mu. Rty se dotkla drobné ptačí hlavy, když se zdálo, že jí štěbetáním odpovídá. Pak rukama pohnula vzhůru, aby vzlétnul, a starostlivými očima sledovala, jak sokol mizí nad hradbami. Hradní pán zatím sledoval jenom ji, jak si vrýval každý rys té zvláštní tváře do paměti.
            Strážný nakonec trhnul provozem, ona sama vstala a strčila do něj na oplátku, ale nechala se vést pryč.
            Večerní hostina se protáhla na několik hodin a čím víc Imrich pil, tím míň myslel na ni. Vzpomněl si na tu pihovatou zrzku až před dveřmi svého pokoje, za kterými měla být. Na okamžik mu jí bylo líto, ale ty myšlenky hned zahnal. Za dveřmi ji ovšem nenašel, jenom na zemi ležel dokonale svázaný a umlčený strážný, který ji sem přivedl.
            Imrich rychle přeběhl k oknu, kudy jedině se mohla dostat pryč. A pak uviděl to, čeho si musela všimnout i ona. Kus pod oknem nalevo se ze zdi rýsoval chrlič a pokud se dokázala dostat na něj, pád dolů by znamenal už jenom pár metrů… Rozhlédl se po teď už ztichlém nádvoří a i v té tmě si jí všiml. Směrem od stájí táhla za jednoho z koňů, občas mu tiše nadávala za tvrdohlavost a zřetelně na jednu nohu kulhala. Strážní u brány, zabraní do hovoru a výbuchů hrubého smíchu, ji ještě neviděli.
            „Stráže!“ zakřičel na ně. Byli okamžitě v pozoru a ta dívka schovala tvář v koňské hřívě. „Jeden z vás ať hned obejde hradby.“
            Zrzka se mu v té tmě uklonila a spíš jenom vycítil její úsměv. Jakmile jeden strážce zmizel, vyšvihla se na koně. Druhého z nich srazila na zem, když ji zkusil zastavit, a tryskem projela branou.

Přešlo léto, suché, horké a nevhodné k tak velké bitvě. Pravda, Imrich v ní sice nebojoval, ale ani si nedokázal představit, jak moc důležitá pro něj bude. V bitvě u Kressenbrunnu totiž zemřel majitel nedalekého panství i jeho syn. Zůstala jenom dcera, prý šestnáctiletá.
         „Boží vůle,“ odtušil Imrichův purkrabí, když sesedal z koně.
         „Na to nevěřím,“ mávnul rukou jeho pán, zatímco oba předali koně štolbům, kteří je odváděli do stájí. Nádvoří bylo svátečně čisté, všude se prolínala vůně pečeně, sladkých placek a medoviny a služky štěbetaly a pobíhaly všude kolem. Konala se přece svatba jejich mladičké paní…
           „A čemu tedy věříte,“ zamumlal purkrabí. Měla to být řečnická otázka, ale kupodivu na ni dostal odpověď.
        „Věřím, že kdyby se skutečně děla vůle boží, tak by už na světě nebyl jediný člověk. Už tak dlouho se Bůh snaží lidstvo zničit nemocemi, povodněmi a všemožnými katastrofami. Taky věřím, že nic z toho, co na lidi chystá peklo, se nevyrovná tomu, co si dělají sami.“
            Prošli hlavním vchodem a zamířili do hodovní síně. „Zajímavý názor, jenom bych ho neříkal moc nahlas,“ odplivnul si purkrabí a pokřižoval se, teď už jeden uctivý krok za svým pánem.
            Sál byl přecpaný lidmi a hlukem, ale přece jen se ztišil, když vešel Imrich. Rychle se rozhlížel po přítomných dámách, ale vlastně to bylo zbytečné. Judita, jak se jmenovala, seděla za stolem a ani se nepohnula. Měla prosté bílé šaty a mezi ženami tady, vyzdobenými jako ptáčci lačnící po obdivu, zářila jako drahokam.
            Přicházel pořád blíž, zatímco se před ním hosté rozestupovali. Její tvář moc dobře neviděl, protože přes ni měla závoj a hlavu stále odvracela stranou.
         „Myslím, že pro dnešek bys mohla odložit smutek. Jdi se převléct do svých nejlepších šatů, má paní,“ řekl tvrdě, rozčilený, že ona samotná se s tím neobtěžovala dřív. Po chvilce váhání dodal: „Prosím.“
            Judita zvedla závoj a nezvykle velkýma očima se konečně obrátila na Imricha, který už stál před ní. Drobnou tvář, orámovanou pramínky zrzavých vlasů a teď i dvěma stezičkami slz, měla posetou pihami a horní ret o trochu větší než dolní. Imrich na okamžik zadržel dech. Až teď mu došlo, že ji vlastně poprvé viděl už před pár lety na oslavě princových narozenin, roztomilou holčičku, co si ještě šlape na jazyk, zatímco tatínek se ji Imrichovi už tehdy snažil namluvit…
            Zčásti předpokládal, že mu tu udělá scénu jako malá holka zahnaná do kouta, ale nezklamala očekávání v ní vložená poddanými. „Jak si přeješ,“ odtušila mrazivě, vstala, toporně se mu uklonila a co nejrychleji zmizela pryč.
            Znovu se viděli až před kaplanem a ruku mu vytrhla, jakmile to bylo možné. Při hostině sice seděla vedle něj, ale odpovídala jenom ano nebo ne, když se ji na něco zeptal. Tři hodiny seděla nehybně jako socha a on si připustil, že se na ni přinejmenším rád dívá. Těsné šaty měla z modrého brokátu, vlasy rozpuštěné do rudých vln  a kolem pasu zlatý řetěz. A to si myslel, že se žení s dítětem!
            Nakonec se Judita dočkala a směla odejít, když už dávno byla noc. Zůstal na hostině déle, než bylo nutné, snad aby ji čekáním vytrestal.
            Když vešel do jejího pokoje, samozřejmě už čekala v posteli, ruce založené na prsou, a prsty bušila do paží. Dívala se někam do prázdna, dokonce i když byl u ní. To až když vztáhnul ruku k jejímu rameni, jediným pohrdavým gestem k němu obrátila hlavu. Co vlastně čekal? Že mu skočí kolem krku, ochotně se povalí na zem a roztáhne nohy?
            „Abych řekl pravdu, pro mě je tohle taky nová zkušenost… s manželkou,“ ušklíbl se, ale hned by si za tak hloupou průpovídku dal ránu bičem. Musela ho ale pořád provokovat? „Přestaň se prosím tvářit jako mučednice.“
            „Přála bych si, abys tu byl ty, já a dva nože. Uvidělo by se, kdo by komu ublížil,“ odsekla mu. Pak se zase dívala do prázdna a odmítala ho vzít na vědomí.
            Imrich zaklel a posadil se vedle ní. Pak jí chytil za ruce přitlačil ji na postel. Samozřejmě se prala, ale neměla proti němu šanci, a tak to brzy vzdala. Rychle oddechovala a on nemohl odtrhnout oči od těch zvláštních rtů.
             „To si myslíš, že vždycky dostaneš všechno, co chceš?“ vyprskla.
             „Ano.“
             „A mě to bolí,“ napjala se.
            Chvíli ještě váhal, ale rty se jí už roztřásly a občas trhnula ztuhlýma rukama, které jí držel za hlavou, a tak ji pustil.
             „Ty…!“ vyprskla a praštila ho do ramene. „Já bych…" Jenže on se jenom usmál.„Já bych tě zase nejradši celou zlíbal.“
         „Tak si posluž. Nezaměňuj ale rozkaz s nějakým potěšením, pro mě to nic příjemného nebude. A pak hned odejdi,“ trhnula hlavou ke dveřím. „V téhle posteli totiž není dost místa pro mě a tvoji domýšlivost.“
             Hlavou praštila o polštář a čekala. On se ni ale pořád jenom díval, ne hněvivě nebo pobaveně, ten pohled ještě neznala.
             „Odejdu, když to řekneš tak, abych ti věřil.“
          Pohnula rty, ale nic z nich nevyšlo. Tvářila se bezradně, a tak ji políbil, tak dlouze, že jí docházel dech. Proklínala svou hlavu za to, že to dovolila, ale nakonec ho objala rukama i nohama.
              Nemohl uvěřit, co všechno jí třesoucím se hlasem ve tmě nasliboval a čemu se tichoučce smála…
              Nebyl si tak docela jistý, kdo je teď dravec a kdo kořist