MASKA ČLOVĚKA


Odněkud z dálky se ozvala zvonkohra ohlašující půlnoc a naplnila studenou halu ozvěnou. Pospíšila jsem si za sluhou. Muž pomalu vystupoval po širokém schodišti, vysoko nad hlavou držel lucerničku s mastnými skly, co vrhala slabé světlo na hrubě opracované stěny z kamene, občas zdobené tapisériemi a pavučinkami. Slyšela jsem jen odezvu vlastních kroků a dech. Sluha mě vedl chodbou a já užasle odhadovala výšku stropu zdobeného lomenými oblouky. Pak zakašlal a vpustil mě do jedné z komnat. Okamžitě zabouchl dveře. 
         Poklekla jsem, jak se slušelo před urozeným pánem. Jak já se bála! Měla jsem strach i jen dýchat, abych ho nepopudila. Opíral se o křeslo, jako by cítil slabost. Jako by v sobě měl démona, kterého drží na uzdě jen silou vůle, chraň bůh ty, kdo se toho pána odvážili rozzuřit.
         Když otočil hlavu a jeho černočerné oči spočinuly na mně, málem jsem se zajíkla. Vlčí oči, napadlo mě. Do ostrých rysů se mu neodrazila žádná únava, tak jako dravci, který si nemůže dovolit dát najevo zranění. Byl hezký, ano, i když mladická léta nechal daleko za sebou. V tmavých vlasech už prosvítaly stříbřité nitky, ale vrásek měl jen málo. Madam Christine nelhala - v pohledu knížete Tepeše zuřila bouře, díky které se roztřásli i nejodvážnější. A já nebyla statečná, uvnitř jsem se třásla jako srnka zahnaná vlkem do pasti.
         „Jak se jmenuješ?“ zeptal se měkkým, věkem ochraptělým hlasem. „Oleksa,“ vyhrkla jsem. Znělo to jako zamňoukání slepého kotěte. Zpola jsem se proklínala, že za to Oleksa nemůžu připojit nějaký titul „von“, „de“ nebo aspoň „z“.  Jenže můj otec nebyl ani hrabě, ani sir. Vlastnil obyčejný krámek s cukrovím, kam každé ráno běhaly děti před školou.
         „Oleksa,“ zkoušel, jak mu to jméno zní.
         „Ruska, z Petrohradu,“ snažila jsem se mluvit latinsky aspoň trochu plynule. 
         „Za mých časů to bývala mocná země,“ usmál se a já nevěděla, co odpovědět.
         „Vstaň, už nemusíš klečet,“ pobídl mě. Neudělal však žádný pohyb, aby mi pomohl. Jediný jeho dotek by mě ale tak jako tak přinutil k jekotu.
         „Proč jsi přijela na Poenari? Musíš chtít něco životně důležitého, když několik nocí trávíš před branami Draculova hradu.“
         „Je to životně důležité. Opravdu,“ koktala jsem. Jinak bych netrávila noci v prosincové zimě.
         „Jestli si ceníš života, tak co tu pohledáváš? Copak se moje pověst zlepšila?“ Nepříjemně se zasmál a kroutil hlavou. Pak udělal několik nepřirozeně rychlých gest - pohyboval se s onou samozřejmou uhlazeností kočky - aby mi podal pohár teplého vína. Opatrně jsem ho od něj vzala, aby moje prsty nezavadily o jeho. Usrkla jsem a víno, kterého se on nedotknul, mi připadalo jako mana nebeská.
         „Já... stejně mírám,“ zestručnila jsem to. Nebyl překvapený, jeho výraz se vůbec nezměnil. Napadlo mě, jestli vidí vystrašenou bytost nebo večeři. „Souchotiny,“ dodala jsem. „Slyšela jsem, že ty, kteří vzejdou z vaší krve, nezabije žádná nemoc.”
         „Jsou to ubožáci, co trhají ovce a nechávají po sobě střílet. Víc hladová zvířata než co jiného. Nezabije je světlo, česnek ani stříbro, ale asi je  snadnější tomu věřit.“
         „Nebojím se toho,“ zašeptala jsem a přitáhla si kabát  blíž  k tělu.
        „Ale bojíš. Proto bys měla jít pryč,“ vztáhl po mě ruku a jako by tím popřel právě řečené. Hned nato paži stáhl a zatínal nehty do dlaně. „Okamžitě,“ dodal trochu zastřeně.
         „Jste unavený. Už je to dlouho, že?“ podotkla jsem s vědoucím úsměvem. 
         „Nedráždi mě, jestli nechceš vyrvat žíly z těla. “
         „ Vím, jak chutná krev. Je sladká, není na ní nic špatného.“
         „Je sladká až k zalknutí. V tom to je."       
         Váhal, pořád ještě. „Ale já to tak chci. A madam Christine... ,“ zaváhala jsem nad tím připomínat mu ji, „si nestěžovala.“
         „Ta budapešťská štětka?“ Nakrčil obočí, jak vzpomínal. „Ano, kousla mě. Mrcha.“
          „Je jako vy, žádná bestie, jak jste říkal.“ 
          „Že nejsem...“ Pravděpodobně jsem byla první, kdo mu to řekl. Ty černé oči opět trhaly mé sebeovládání na kousky. Najednou však vypadaly měkčí a přívětivější. „Jsi si tím tak jistá?“
         „Úplně jistá.“ Tentokrát se mi hlas vůbec netřásl. Přežiju...
       
Natáhl ruku a ona mu do ní vložila dlaň. Byl to jen okamžik, sotva se jí zachvěly řasy, už ji držel v objetí. Vzal do hrsti světlé vlasy na jejím temeni. Špičáky putoval po jejím krku, kde jí žíly rychle tepaly a kůži měla teplou a tenkou. Vnímal slabou vůni marcipánu, co se kolem ní vznášela jako závoj, ale žádný smrtelník ji nemohl ucítit. ,Ještě je čas, ještě to můžu vrátit,´ slyšel její myšlenky. Vždycky to považoval za nezbytnou součást toho rituálu. Zábavné! Lidé v takové chvíli dokázali myslet na ty nejneuvěřitelnější věci. „Už je pozdě se rozmyslet,“ zachraptěl.
         Ostře vyjekla, když jí špičáky prokously jemnou kůži, a křečovitě ho sevřela na ramenou. Jako by se bál, že mu zdroj potravy uteče, sevřel ji pevněji, až jí zapraštěla žebra. Pil pomalu, pomaloučku, nechtěl jí přece zbytečně ublížit.
         Oleksa by ho ráda odstrčila, kdyby na to měla dost sil. Cítila, jak jí tlakem praskají šlachy a jak se každou vteřinou blíží ke konci. Podle hodin napočítala už nějakých tři sta vteřin, tři sta vteřin prchavého času. Ve spáncích a uších jí bušilo srdce jako rozhoupaný zvon. Kéž by to už měla za sebou! Rozplakala se, protože byla ještě napůl dítě, ale on si toho vůbec nevšímal.
         Už se skoro ani nezmítala, ticho rušily jen její vzlyky. Div divů, obměkčily ho a donutily vynaložit spoustu vůle, přestat. Pošetilost hodná člověka. Odtáhl se a jazykem přejel zuby.
         Stále ještě dýchala. Zhluboka, skřípavě se nadechla a vzápětí se otřásala v záchvatu kašle. Sotva udržovala rovnováhu, motala se trochu jako opilá. Tápavě se natáhla po jeho ruce, ale jen se mu bříšky prstů otřela o rukáv.
         „Já nechci umřít!“ zavzlykala s rukou přitisknutou k pochroumanému krku. Snažila se zastavit krev, ale ta se tlačila přes prsty a v tenkých potůčcích stékala po rameni a vsakovala se do kabátu. Nohy jakoby samy udělaly několik vrávoravých krůčků vzad ke dveřím, ale už ji neudržely. Zachytil ji, jak se zvolna sesouvala k zemi.
       Pak už v ústech ucítila krev, tentokrát už černou a nahořklou. Rozum jí ulétal stále dál. Tentokrát neklopila pohled, fialkovýma očima se vpíjela do jeho jako milenka. Dívala se na něj a možná pochopila.
          Myslela si, že přežije, ale už teď v ní něco umíralo a něco cizího zase rostlo... šelma s falešnou maskou člověka, zvíře v ní zběsile narážející do mříží...