LEPŠÍ ZÍTŘEK


Svět se točil. Tělem se Čaroději přelévala jedna vlna za druhou, nejdřív horká, pak ledová. Tlak v hlavě na chvíli zesílil, že to bylo skoro k nesnesení. Připomínalo to pád z velké výšky. A pak…
         V  obrovské černé místosti stál jen stůl a židle a na ní seděl  muž nad šachovnicí. Ani se na Čaroděje nepodíval, když poznamenal: „Proč jsi mě volal?“ Mluvil docela tiše, klidně a pomalu. Na odpověď by zřejmě čekal třeba hodinu, kdyby to bylo nutné.
         „Takže vy opravdu jste...“
         Ten muž se konečně otočil a nebyl by zvláštní nebýt těch očí. Neměl bělmo, jenom celé černé oči - nehybné a bez života.
        „Aha, aha. A víte, co chci. Samozřejmě.“
        „Královna čeká dítě a ještě to neví. Pak už budeš neužitečný. Nepříjemné, že?“
        „Nepříjemné.“ Královna se totiž bála jeho vlivu na krále a měla mylnou představu, že jenom ona to se svým mužem myslí dobře. Dnes po Čaroději hodila lahvičku s dalším hořkým lektvarem, po kterém zvracela. Královna ho totiž nesnášela a přitom tušila, že ho potřebuje. S postupujícím časem stále méně věřila a stále více nesnášela. „Ona se postará, aby mě rychle vyprovodili se vší slávou až za hradby.“
         Smrťák pokrčil rameny. „Mluv a přesvědč mě,“ vzhlédl k Čaroději a usmál se, asi tak radostně jako při smuteční řeči. „Neznáš náhodou tuhle hru? Už skoro pět století se snažím přijít na to, jak s nimi hýbat.“
         Čaroděj pohlédl na obrovskou šachovnici s několika stovkami červených a bílých políček. „Máte špatně postavené figurky,“ natáhl ruku, aby je přeházel správně. Smrt mu paži odmrštil a zavrtěl hlavou.
        „To nesmíš. Podívej.“ A opravdu, jeden pěšec se právě pohnul doprava a o políčko vpřed, jakkoli to bylo proti pravidlům hry. Figurky měly zářivě rudou barvu a každá byla jiná. Čaroděj sledoval pěšce, jak přistoupil ke střelci a probodl ho svým mečem, než se oba rozpadli na prach.
        „Jsi jenom figurka, mistře Čaroději. Pomůžu ti. Ale protože jsem lidumil, možná ten poslední, dám ti radu: to, po čem toužíš, můžeš dokázat i beze mě. Nad královnou můžeš vyhrát, ale nade mnou ne. Nic nedělám zadarmo. Přesto souhlasíš?“
        Čaroděj přikývl a pak mluvil velice dlouho.

Čaroděj zakňučel, když se mu ostří meče přitisklo ke krku. Do zad ho tlačily hřbety knih, protože král ho tisknul k jeho knihovně. Pár ohmataných vybledlých svazků přitom v obláčcích prachu vypadlo z polic a s tupým nárazem dopadlo na podlahu.
        „Lžeš.“ Erik věděl dobře, jak moc v lásce se mají Čaroděj a královna.
        Takhle rozzuřeného svého dobrého krále ještě neviděl. Byla to vysoká hra, svět ale nepatřil nikomu, kdo nebyl hráč.  Zaječel a uhnul rukou právě včas z místa, kde se do police zařízlo ostří. „Byl jsem vám vždy věrný,“ ztišil hlas do přátelského tónu. „Já si to nevymyslel, ale nikdo jiný se vám to neodváží říct, chápete?“ Následoval úder do tváře.
        „Tentokrát chápu. Tu příští vám vrátím,“ zhodnotil mrazivě Čaroděj. Věděl, že za tu opovážlivost mu nic nehrozí, na to byl příliš cenný. „Zeptejte se. Nikdy vám přece nelhala. Takže neodpoví.“
       „Jestli lžeš, víš, co tě čeká.“ Čepel Čaroději lehce sklouzla kolem spánku a zanechala tam krvavý šrám, než se opět vrátila k jeho oku.
       „Smrt. Stejný trest je i za zradu a vraždu, že, můj králi?“

Sladká Anna, jeho královna. Teď prý zrádkyně, která ho podvedla, a kterou by za to měl dát popravit. Král neváhal, ale Erik by něco takového nedokázal.
        Když vstoupil, do tmy svítily jen uhlíky v dohasínajícím krbu. Anna spala skrčená pod pokrývkami jako malá vyděšená holčička a trhala prsty kvůli zlému snu. Opatrně jí odhrnul pokrývku z hlavy. Okolo zápěstí se mu obtočil rezavý pramen vlasů, když ji pohladil, aby se uklidnila, a prstem jí přejel po krku.
        V tom Anna škubla rukou, jako kdyby před čímsi smyšleným uhýbala. Oči otevřela naráz, jen v nich neviděl úlevu, jako když se člověk probudí z noční můry, jen zmatek a neklid. Zamračila se na něj a nejistými pohyby se jednou rukou nadzvedla.
        „Co říkal akilonský vévoda?“ ptala se trochu chraptivým rozespalým hlasem.
        „Neustoupil, chce bojovat. A já už taky nemůžu ustupovat.“
        Teď pravděpodobně zase začne mluvit o její vině. To ona mu přece nedala syna, ona si neváží jeho darů, ona neschopná. A kdyby syna měl, mohl by bojovat. Co z toho si měla přát víc? „Přece nebudeš tak riskovat,“ zašeptala a zvedla k němu hlavu. V očích se mu odrážely slabé jiskřičky dohasínajících uhlíků.
        „Co, co se děje?“
         Ukazováček, co jí přejel po klíční kosti, studil od mrazu v komnatě. Většinou nebyl důvod se krále Erika bát. Jenže dnešek k té většině nepatřil. Věděla, proč se teď uvnitř ní něco třese a krčí v obraně. Odpustí jí někdy? Vzala jeho dlaň do svých a pokryla ji polibky.
         „Jen bych chtěl trochu vlídnosti od své ženy. To právo mi přeci neodepřeš.“ Neprotestovala, když si přitáhl její obličej blíž. Jen sebou cukla poté, co se ústy dotkl jejích, protože ten dotek byl tvrdý a tak nevlastní tomu, co znala. Ten polibek, polibek zuby a jazykem a strništěm vousů, v ní probudil zlatý plamínek, ale tentokrát ji nezahříval a nerozechvíval, tentokrát jí strachem stáhnul plíce, až se skoro dusila. Položila mu dlaně na ramena a stiskla.
         Nebylo v tom žádné teplo, nic vlídného a laskavého z dřívějška, jen nátlak a donucování. Kdyby to nebyl sám Erik, byla by původce těch nehezkých pocitů odstrčila. Takhle jen křečovitě sevřela jeho rukáv. Tušila, že zítra bude mít na boku tmavé modřiny z toho, jak jí zarýval prsty do masa. Když už chtěla vyjeknout bolestí, na jazyku ucítila krev. Vlastní krev ze rtu, do kterého ji kousnul. Vzepřela se, až ji všechny svaly zabolely, a zakňučela jako ublížené štěně. Zmohla jen málo, ale sám ji pustil.
         Znovu se od něj pokusila odtáhnout. „Pusť mě,“ zaprosila. To, že ve vlastním hlase slyšela strach, ji vyděsilo ještě víc.
        „Vyháníš mě?“ poznamenal jízlivě a znovu se sehnul k jejím rtům. To už se v ní zvedla taková vlna nevole, že se vytrhla a snažila se zvednout. Rychlým pohybem ji objal kolem pasu a přitáhl si ji zpátky. Chtěla na něj zakřičet, jenže nevěděla co a slova by jí stejně uvázla v hrdle.
       „Proč se bojíš, srdíčko?“ Málem se rozesmál, chraplavě a potměšile. „Nehloupni. Copak jsem ti někdy ublížil? Obvykle býváš přítulnější.“
       „Obvykle nezapomínáš, že nejsem coura, za kterou si přijdeš, kdy se ti hodí.“ Promluvila tvrdě, ale dýchala příliš rychle a třásla se. „Proč se na mě zlobíš?“
       „Jsou to jenom klepy.“
       „Že jsem tě podvedla... ano? Určitě to tvrdil mistr Čaroděj.“
       „Tvrdil. A je to tak?“
       Byl až příliš ochotný tomu uvěřit. „Je jedno, co řeknu.“
      Odtáhl se, jako by ho uštkla. „Promiň,“ dostal ze sebe tiše. Když odcházel, rychle se zvedla a přitiskla se k jeho zádům.
       „To je v pořádku, to nevadí. Zůstaň,“ poslední slovo zašeptala tak rozechvěle, že ho málem opustila rozvaha. Vytrhl se jí a za sebou slyšel jediné téměř neslyšné vzlyknutí.
        Druhého dne odjel do bitvy. Nenechal královnu popravit, ale nařídil ji zavřít do nejvyšší věže z hradu. A královna tam seděla tiše a důstojně a s jedinou myšlenkou. Bylo možné najednou křičet, zešílet a umřít?

Bylo čtrnáctého listopadu a pole u Abony už několik staletí nezažila takovou bitvu. Den se chýlil ke konci a třesk zbraní narážejících do sebe, hlasité pokřiky a steny zraněných se nesly na míle daleko. Ten zvuk byl děsivější než všechny noční můry. Jen jeho ozvěna stačila k tomu, aby se lidé v dálce zastavovali a hleděli tím směrem. Bylo dobojováno a kolo Štěstěny se tentokrát obrátilo na stranu krále Erika.
         Na hrad se vrátil s prvním sněhem, ale poddaní ho nevítali nadšeně ani radostně, jakkoliv by se to slušelo. Snad všichni pokorně sklonili hlavu a sledovali ho vyplašenými pohledy. Nebyl v tom strach, jenom lítost. Jenže z jakého důvodu, pro co tak hrozného a nepředstavitelného, mohli litovat jeho
         Pochopil, když už na chodbě zaslechl jediný výkřik. Patřil Anně, to poznal. V místnosti, kam ji dal zavřít, se tísnilo několik žen, které tichoučce drmolily modlitby a sledovaly postel, k jejímuž čelu se tiskla  Anna s nemocným leskem v očích. Rozhlížela se po nich jako zvířátko v pasti. 
         Když ho uviděla, schoulila se ještě víc a rukama si chránila kulaté bříško. „Ty ženské mě mučí,“ zasyčela. „Jdi pryč, nechci, aby sis mě takhle pamatoval.“ 
         Jedna žena utekla z místnosti a ostatní k tomu neměly daleko, zřejmě ji mínily oplakávat, dokud ještě dýchala. Najednou vykřikla a zdusila to dlaní. Pak už necítila žádnou bolest. Ale nepřišly ani slzy za její mrtvé dítě, byla přece královna. 
        Chytila jeho dlaň. „Tak co, pořád se na mě zlobíš?“ 
        „Odpusť mi to, Anno. Já totiž nemůžu.“ pohladil ji po tváři.

Čaroděj zakašlal do sněhobílého kapesníku a zadíval se dolů z hradeb. Uvažoval, jestli nemá skočit a ušetřit se tak bolesti, co ho čeká. Rozmyslel se, protože kdyby skočil, obtěžoval by tím ostatní.
        „Není ti dobře, mistře Čaroději?“ zanotoval za ním hluboký sladký hlas královny. Obepínal ji rudý plášť podšitý kožišinou a kolem krku měla stejně rudé rubíny. Zářila v tom šedobílém dni jako kapka krve.
        Sledovala ho s vědoucím úsměvem a do narezlých vlasů jí padaly sněhové vločky. Čaroděj znovu chraptivě zakašlal do kapesníku, který před ní rychle schoval.
        „Inu tak, smrt je rozmarná a má svůj plán. Ptáš se, jestli na ni myslím, královno? To ano… velice často.“