GRIFFŮV ODRAZ


Tento příběh neoslavuje království nebo některého z jeho vládců, tohle je příběh o jednom malém človíčkovi, na první pohled bezvýznamném a slabém. Pocházel z rasy mužů Zlatokopů, kteří dlouhé věky pracovali na těžbě zlata a postupem let se jim zkrátily paže i nohy a záda se jim ohnula. V době tohoto příběhu chodili po království jen tři nebo čtyři. Griff byl jedním z nich, člověk tak ošklivý, jak si jen dokážete představit.
          Jednu věc však uměl lépe než kdokoli jiný, dovedl vytvářet krásné předměty ze dřeva, ať už propracované hračky nebo ozdoby. Jakkoli byli jeho výrobky proslavené, Griffa samotného znalo jen několik truhlářů, v jejichž dílnách pracoval. Když totiž lidé viděli tu shrbenou kulhající postavu, cítili odpor a nebyli by ochotni uvěřit, že někdo tak nevábný na pohled by byl schopen vytvořit nádherné věci, kterými se těšili. Griff proto většinou chodil pod tmavým pláštěm a kápi si shrnoval hluboko do obličeje. Za svůj život měl jen jedno přání, které nebylo tak těžké uhodnout.
         Jednoho dne začátkem podzimu seděl hluboko ve starém hvozdě na pařezu, míle daleko od nejbližšího člověka. Pracoval na nové hračce, zamyšleně se skláněl nad kusem černého ebenového dřeva s nožíkem v ruce. Vzhlédl, až když mu na hlavu spadl kamínek a kolem se rozezněl smích.
        „Mistře Griffe, dopřej svým rukám odpočinek,“ ozval se vysoký melodický hlásek, který zněl jako cinkající rolničky. Před jeho obličejem se vznášela drobná, asi stopu vysoká víla a rychle pohybovala stříbřitými křídly.  Její ušlechtilá tvářička se roztáhla v úsměvu. „Tohle není práce, baví mě stejně jako tebe kouzla. Rozdíl je v tom, že já vidím, jakou radost jim dělám, a tebe by zavřeli, kdybys jim předvedla, co umíš.“
         Sepjal ruce a víla Mirabel mu v nich přistála, chvíli mávala ručkama a hledala rovnováhu. Před několika lety ji Griff koupil od jednoho pokoutního podvodníčka. Byla zavřená v maličké kleci a její svit pohasínal, přesto řezbář nelitoval mnoha peněž, které za ni zaplatil, protože když ji po několika dnech pouštěl, byli už přáteli - drobná víla a ošklivý trpaslík.
        Mirabelka natáhla ruku a prstíkem ho dloubla do nosu. „Přinesla jsem ti dobrou zprávu. Tinn mi povídala, že ve Skalnatých vršcích za jezerem  žije jedna... je to sice zkažená kouzelnice, ale má moc, která ti pomůže, abys vypadal jako... člověk.“ Poslední slovo nejistě zašeptala, takže ji skoro nebylo slyšet. Griff se na ni však usmál a svými prsty mistra v jemné práci ji pohladil po tvářičce. Mirabelka ho chytila za ukazováček a vznesla se spolu s ním. Griff přitáhl prst až k obličeji. „Vyrazíme ještě dnes.“ 
           
Kolem se rozprostírala temná bezhvězdná noc, jen bledý měsíc svítil na cestu. Griff procházel průsmykem a pod ním se rozprostírala hluboká rokle, jejíž dno se ztrácelo dole ve tmě.  Náhle se Mirabel zastavila a pohlédla nahoru. Griff její pohyb napodobil a vysoko nad sebou uviděl širokou věž, v jejíchž oknech se mihotavě objevovalo oranžové světlo. Fortunina věž.
         Mirabel pár chvil poletovala kolem a oči upírala do ztemnělé masy kamene. Nakonec se zastavila blízko výběžku podobajícího se vypadlému zubu zlobra a mávla na Griffa. „Podívej, tady je vchod. Musíš vejít tímto, protože tím hlavním nikdo živý neprojde. Dovede tě bezpečně do její síně. Griffe, jdeš sám, protože ona mě nesmí vidět. Nenávidí všechny bytosti s kouzelnou mocí. Dávej si pozor. Ona nevypadá zle, však je to Štěstěna. Nesmíš jí uvěřit, protože za cokoliv, co ti dopřeje, obětuješ něco jiného. Musíš ji převést, přechytračit.“ Pak už se jen mihla kolem.
         Po kamenných širokých schodech stoupal poslepu nahoru. Nakonec schodiště bezpečně vyústilo do jedné síně naplněné spoustou kouzelnických pomůcek - policemi s odpornými lektvary a barevnými prášky, klecemi s obrovskými pavouky, knihovnou, z které vykukovaly zašlé tlusté hřbety kouzelnických knih. Na všem tu seděl prach a ten zmatněl barvy. Neviděl zdaleka vše, protože síň ozařovaly jen čtyři pochodně, všechny v blízkosti podstavce s vysokým křeslem. Nejdříve si jí ani nevšiml, protože byla jen temným stínem, pak na křeslo zaměřil svůj slabý zrak a konečně ji spatřil.
         Fortuna žila už stovky let, ale vypadala mladě a půvabně, jako vznešená královna. Svět kolem se stále měnil, ale jí se to nedotklo. Byla to nejkrásnější žena, jakou kdy Griff spatřil, krásná vypočítavým způsobem, který zatemňuje mysl. Šaty měla černé, černé byly i její rozpuštěné vlasy a oči, které se na něho upíraly. Opravdu znejistěl, jak ho varovala Mirabel, protože v jejích očích rozpoznal hlubokou moudrost, ne zlo.
       „Co si žádáš, Zlatokope?“ promluvila hrdelním příjemným hlasem. Popostoupil k ní o pár kroků a sundal si kápi z hlavy. „Neuhodneš to, paní?“ Na to se  usmála: „Jsi kvůli tomu nešťastný? Vy lidé jste tak hloupí, když chcete tak nízké věci. Ale dobře, mistře Zlatokope, mohu ti pomoci. Chci však něco na oplátku. Dej mi tu vílu a já ti dám lidskou tvář.“ Počkala na jeho nerozhodné přikývnutí. 
        „Správně, přejděme k věci,“ řekla kouzelnice. Přísvit moci se kolem ní vznášel a byl skoro vidět, nějakým ztraceným koutkem své mysli to vnímal.
        Fortuna se ladně otočila a dlaní s rozevřenými prsty opsala kolem sebe kruh. Temná místnost se náhle před Griffovýma očima změnila a on pochopil, že to, co viděl předtím, byla jen iluze. Tam, kde předtím stály stoly a truhly, se objevovali další, daleko nádhernější a bohatší předměty, kolem se rozsvěcovala další a další světla pochodní, kouzlo putovalo  po kruhové stěně až ke stropu. Stál nyní v bohaté síni, krásné a třpytící se tisíci odlesků, hodné i toho největšího čaroděje.
         Fortuna přešla za svůj trůn, kde viděl cosi ukrytého pod rudou plentou. Nemusela se ani pohnout a plenta se svezla k zemi a odhalila zrcadlo, na první pohled obyčejné, jen jeho zlatý rám byl zdoben tisíci drobných tvářiček prozrazujících utrpení. Když se podíval blíž, poznal, že se pomalu pohybují, jako by mluvily nebo křičely. Fortuna se postavila vedle zrcadla a konečně znovu promluvila: „Stačí se jen podívat, mistře Zlatokope, a uvidíme pravdu. Jestli v sobě máš kousek krásy. Možná prohlédneš na svůj odraz a ten bude sličný a zůstane takový po všechny tvé roky.“ Její černé oči se náhle zaměřily na cosi za Griffem, byl to malý netopýr přitahovaný mocí zrcadla. Náhle se však směr jeho letu změnil a on, odhozen cizí silou, tvrdě přistál na stěně a poplašeně vypískl.
          Griff za sebou slyšel ten zvuk, ale neotočil se. Jeho pohled byl vázán k zrcadlu, připadalo mu krásné i obludné zároveň, dílo mocné síly, ať už dobré nebo zlé. A to zrcadlo bylo skutečně dílem zla, mistra Zrcadláře, Geralda Anderse. Jeho síle nemohla čelit ani ona sama, proto stála vedle něj, nikoli na místě, odkud by se mohla vidět v zrcadle. Kvůli pravdě totiž ten, kdo v něm spatřil svůj obraz, viděl všechny své nedostatky zveličené, aby si je uvědomil. Spatřil temnotu sám v sobě a jeho srdce se proměnilo v ubohý popel, jeho znetvořená tvář i duše se přidaly k ostatním na zlatém rámu.
          Když ale před výtvorem mistra Zrcadláře stanul mistr Zlatokop, neviděl v lesklé ploše nic obludného. Viděl svou vlastní ošklivost, na jakou byl za dlouhá léta zvyklý, kvůli které se mu lidé posmívali a se kterou se vlastně smířil. 
          CO ZRCADLO POVÍ, KDO ŠTĚSTÍ TU LOVÍ, TEN NEDOSTANE VÍC, NEŽ MÁ vyrylo cosi s příšerným kvílením zevnitř zrcadla. Pak slova zmizela a Griff se chystal říct, že čekal víc, že nesplnila svůj díl dohody. Že neobětuje vílu za jediný pohled.
        „Nezměním tě, to by byla faleš,“ pověděla Fortuna.
        „Copak to není v tvojí moci? Faleš je, když někdo něco slíbí, a pak se pokouší z toho slibu vykroutit.“
        Fortuna ustoupila stranou a její sličná tvář se změnila vztekem. „To není možné. Zrcadlo to říká.“ zasyčela a Griff před ní couvl.
        Ohnala se po něm a v té chvíli se ocitla v odrazu zrcadla. Vše, co bys rád, Štěstěna nabízí, pak nasleduje PáD, však znovu se podbízí.
        Fortuna útrpně zasténala. Zrcadlo se pod jejím výbuchem bolesti a hněvu zachvělo a v jeho středu se objevila první puklina, pak další a další pukliny ničily zrcadlo, až se po černé ploše táhla jemná pavučina, přes kterou nebylo možno nic spatřit, a  ze zlata rámu se začaly vytrácet hrůzné tváře.
       Pak se Fortuna podívala na Griffa a mezi prsty jí zajiskřilo. Griffovi se zdálo, jako by ten plamen byl v jeho krku a on proto nemohl dýchat. Dusil se a kašlal a brzy o sobě nevěděl. Vzápětí se za Fortunou ozvalo tenké vyjeknutí a něco ji do krve poškrábalo na dlani. Byla to ostrá kouzelnická hůlka, jakou používají menší čarodějové. Na podstavci, u nohou jejího křesla, stála malá víla.
       Mirabel ztěžka oddechovala a narovnávala si pochroumaná křídla. Nemohla už dole ve tmě  vyčkávat. Letěla rychleji než kdy dřív, přesto přišla pozdě. 
        „Co tu chceš, ty přerostlá vážko?“ vyprskla Fortuna. Mirabelka zašeptala jedno zaříkávadlo v kouzelnickém jazyce, když k ní udělala krok. Fortuna se zastavila a vykřikla bolestí, protože ze směšného škrábnutí na dlani se jí do těla začal šířit jed.
       Mirabel tlumeným hlasem znovu a znovu opakovala tu čarodějnickou formuli. Fortuna klesla na kolena se zahnutými prsty přitisknutými k hrudi, lapajíc po dechu se ohnala po Mirabel, ta však včas uhnula, roztáhla křídla a vznesla se do vzduchu. Teprve když se na Fortuniných vlasech objevily stříbrné nitky, strhla si čarodějka z šíje tenoučký černý přívěšek, světlo na okamžik potemnělo a kouzelnice byla pryč. Zbyl po ní jen průsvitný kouř.
        Mirabel přistála u Griffova obličeje a položila mu na něj drobné ručky. Jeho kůže byla na dotek stále teplá, ale jeho srdce neslyšela bít. Sevřela dlaň v pěstičku a chtěla ho udeřit do tváře, ale ruka jí dopadla pouze do jemňoučkého prachu, který se rozlétl kolem. Odskočila stranou, protože před ní už neležel Griff, před jejím obličejem se vznášel oblak bílého popela. Zavrávorala a rozhlédla se kolem. 
        Celá věž se sesypávala v hromadu bělostného lehoučkého prachu, a tak rychle vylétla ven oknem. Poplašeně létala kolem, na několik okamžiků oslepená prachem, a náhle do ní vrazil vystrašený netopýr a zlomil jí křídlo. S křikem padala dolů, ale pár stop nad zemí ji  zachytily čísi ruce. Když zamrkala, poznala, že ji zahřívají dlaně mistra Griffa. Byl a nebyl to stále on. V jeho tváři se nezměnil ani jeden rys a nebyl ani o kousek vyšší, když se však podívala podruhé  a když se mu po obličeji roztančily první paprsky vycházejícího slunce, přísahala by, že jeho ošklivost je pryč.
        Pak zmizel stejně jako kouzelnice Fortuna a její věž. Jako by to všechno byla jen pohádka vyprávěná dětem na dobrou noc, jako by to byl sen bujné dětské mysli, neuvěřitelný, kouzelný. 
        Když o dva dny později procházela průsmykem družina poslů, objevila v prachu Griffovu sošku víly, černou, lesklou a nádhernou, a dovezla ji na dvůr krále, kde od té doby přihlížela činům všech pozdějších králů, a zůstala tam po mnoho staletí, dokud se neztratila kdesi v čase.