DEN PÁTÝ

Den první…

Filip už skoro zapomněl na to šero a vlhkost. Dalo se na to zvyknout, ale stejně měl vždycky pocit, že se mu tělo potáhlo druhou kůží, mastnou a chladnou. Na okamžik se čelem opřel o dveře a zhluboka nasál železitý pach rzi. Otočil klíčem a vešel.
         Sledoval tu malou potvoru, jak uraženě korzuje kobkou s nosem zvednutým nahoru a s pláčem na krajíčku. Když ho uviděla, ztratila její chůze na okamžik rytmus, ale ještě ho neoslovila. Chvíli si ji prohlížel, jestli se změnila. Ta holčička, co znával, už není tak docela malá, pod šaty vystupovaly obliny, kterých by si neměl všímat. Zrzavé vlasy ji předurčovaly k pověsti čarodějky, jenom oči neměla jedovatě zelené. Pak ho přestala bavit, vyčistil si nožem špínu za nehty a přemýšlel o Monice.
        „A Monice kup k narozeninám růžovou vodu. Víš, že zbožňuje drahé dárky,“ prohodila Giada. Připadalo mu, že i hlas trucovité princezny byl teď slabší a tišší. Posadila se na svoji chatrnou postel, která pod ní zavrzala a na vyviklaných nohou se naklonila k jedné straně. Filip pokrčil rameny a přestal s čištěním nehtů, protože jediná pochodeň v místnosti poskytovala málo světla.
        „Nechci tam jít,“ prohlásila.
        Ticho. Mlčel, protože nikdy neuměl utěšovat.
        Vzdychla. „Zotavil ses dobře?“ Tohle téma bylo dnes nevyhnutelné.
        Filip si dlaní přejel přes celou délku pravé paže až k rameni. Pod oblečením se táhla spleť ošklivých jizev. Spálila ho pochodní. Ten den kousala, plivala, plakala a křičela o pátém dni. Tenkrát se opravdu bál, že vznešená Giada, dcera milánského vévody, už dočista přišla o rozum. Nedivil by se. Deset let v kobce, desítky metrů pod zemí, deset let bez slunečního světla.
        Co ostatně mohlo být složitého na hlídání malé holky – pro bojovníka z mnoha bitev… kdysi oddaného otroka jeho výsosti Jana Lucemburka… Ale Giada mu občas přichystala peklo. Vymýšlela naschvály během dlouhých osamělých nocí.
        „Ano,“ odpověděl jednoduše.
        „Trvalo to skoro tři měsíce.“
        „Trvalo.“
        „Stýskalo se mi. Zlobíš se?“ Postavila se a popošla k němu blíž. Ustoupil dál ke dveřím, aby mohl zavolat posily, kdyby se zase rozhodla udělat něco hloupého.
        „Neboj se mě.“ Hlas se jí zvláštně třásl a Filip si zděšeně pomyslel, že mu tu snad začne plakat. „Dnes se cítím dobře. Mám tu novou knihu.“ Mávla rukou k hromádce zažloutlých listů. „Je o hvězdách a Měsíci,“ hrkavě se zasmála. „Kornel mi to dělá schválně, nemyslíš?“
        „Hvězdy svítí pořád stejně, vycházejí každý večer a mizejí s ránem.“
        Natáhla ruku a chtěla se ho dotknout na rameni. Nakonec pohladila jen drsnou omítku. Byla tak blízko, že ho její vlasy zalechtaly na tváři. „Je mi to líto. Opravdu. Svázali mě pak na celý den, nevěříš?“
        On zase ležel v horečkách několik týdnů. Když zavřel oči, pořád se slyšel křičet bolestí.
       
„Chci, abys mě něco naučil,“ protáhla a v očích jí blýsklo. Podvědomě se napjal. Co to bude tentokrát? Neměl ve zvyku prznit malé holčičky.
        Lehoučce se usmála jeho rozpakům. Pak ale zaslechla něco, co on ne. Kroky. Na dveře nikdo neklepal, to už nikdo nedělal roky. Kornel je prostě s trhnutím otevřel. Hrubě ji vzal za loket a táhl pryč. Giadě se protivil jeho sípavý dech v zádech a to, jak si Kornel občas odkašlal, protože měl krk plný hlenů.
        Místnost, kam vešla, byla úzká, vysoká a černá. Jediné obrovské okno mělo temně rudé sklo, takže jím procházelo jenom tlumené světlo. U protější stěny stály obří hodiny z ebenového dřeva a vydávaly tichoučké drkotání, jako by se měly každou chvíli rozpadnout.
     
   Zamířila k otci a ze zvyku se mu uklonila. „Vyrostla jsi,“ poznamenal Prospero, jak mu už dlouho říkala i ona. Samozřejmě, říkal tu stejnou věc na uvítanou skoro pořád.
        Otočila se k hostovi, který stál poblíž, a uklonila se i jemu. Otec ji sice mohl nechat převléct, ale riskoval by tím, že Giada předvede ošklivou scénu. A tak směla nosit jenom stále se opakující bílé šaty, aby se snažila neušpinit se. Další z jeho úžasně praktických nápadů. Měl tu svou dceru běloučkou, křehkou a tichou. Netušil, že svět v její hlavě je krvavě rudý a den co den do něj přidává další výkřik, který nikdy nikdo neslyšel.
        Host si ji okamžik prohlížel a zdálo se, že se mu líbí, co vidí. Albrecht, hrabě z Korutan, k Prosperovi každý čtvrtrok posílal posly. Chtěl se s Giadou oženit, to věděla. Jenže hrdina, co si ho vysnila a který ji měl zachránit z vězení, vypadal trochu jinak. Poslouchala a mlčela. Občas mlčení pomáhalo. Kdyby nemlčela, musela by vřeštět hnusem nad tím, že ji otec právě prodal za zásoby na blížící se chladné měsíce.
        V její cele čekal Filip stále na stejném místě. Když se nezeptal, povzdechla si: „Zítra se vdávám. Vládci občas přemýšlejí zvláštně, nemyslíš? Mojemu ženichovi, například, je jedno, že tatínek dal maminku upálit jako čarodějnici.“
        „Já jsem z  rodu, co zabíjel kněze. A tobě na tom záleží?“
        Pousmála se. „Jak daří synovi?“ Ptala se, i když on nejspíš brzy začne vykládat o své krásné milence Monice a ty věty jí proniknou do krve jako jed.
        „Umřel před pár dny.“ Stejně jako polovina jeho přátel tam za hradbami. Ta bezmoc s tím něco dělat ho dováděla k zuřivosti.
        „Proč jsi mi to neřekl?“ vyštěkla skoro. Pak bylo zase dlouho ticho a Filip ji sledoval, jako by byla domácí zvířátko.
        „Tak si mlč. Mně už je to jedno,“ praštila sebou o postel.


        Den druhý…

Filip kývl Kornelovi na pozdrav a postavil se vedle něj, aby měl Giadu stále na očích. Od rána se mohla po paláci volně pohybovat, ovšem se strážci v zádech.
        „Má nějakou mlčenlivou náladu,“ prohodil Kornel na odchodu.
        Bylo to dlouhých deset hodin. Od rána, kdy přišel, do setmění Giada zůstala v knihovně. Četla knihu o dívce, která se přátelila s vílou, a nevnímala svět. Nevyrušoval ji, pozoroval, jak se slábnoucí světlo ztrácí v jejích vlasech a jak se jí občas rozzářily oči.
        Nikomu by to nepřiznal, ale doufal, že Giada zvedne hlavu a naznačí mu, že si všimla jeho přítomnosti. Nějak se dotkla jeho srdce. Litoval ji. Chtěl ji. A hnusila se mu.
        Když odbilo sedm hodin, tiše se ozval: „Už je čas.“ Zvedla se, vrávoravým krokem se vydala k hlavní síni a on jí byl v patách.
        Její otec si dal záležet, aby to byla velkolepá svatba,  a nějak v tu chvíli dokázala být nad věcí, jako by se jí to netýkalo. Ani biskupova slova nevnímala. Jenom když se ji její nynější manžel pokusil políbit, nastavila mu tvář. Později s ním tančila a při tanci byla půvabná a sebejistá, ačkoli o něm jen četla.
        O dvě hodiny později na ni Prospero kývl a ona se zbytkem důstojnosti prošla ztichlým davem. Ctihodný pan Albrecht bude brzy bojovat v její posteli. Ale neměl hlas prince z jejích snů a ji rozčilovala každá maličkost, která s ním souvisela.
        Filip se k ní mlčky připojil na cestě do jejího pokoje. Zavěsila se do něj a silně mu tiskla ruku. „Já umřu.“
        „I kdybys umřela, stejně s ním musíš spát,“ řekl, protože už nebyla malá holčička. Albrecht neutíkal ze země, aby ho neodsoudili jako kacíře – jako někdo jiný.
        „Odvahu,“ zašeptal k ní a ona se mu na chvíli vrhla kolem krku. Přitiskla mu rty na ústa na tak krátkou dobu, že to ani nebyl polibek. Pak zmizela za dveřmi a on odešel za Monicou, protože mu právě skončila služba.
          Ráno Albrecht věřil polovině věcí, které své nevěstě rozechvěle šeptal ve tmě…

Den třetí…

V noci měl Filip zvláštní sny. Byla v nich spousta křiku, ran a šepotu. Probudil se před svítáním. Službu měl až v noci, ale nebavilo ho zůstávat doma s Monicou. Od té doby, co zemřel jejich syn, na něj často křičela a pak zůstávala zamčená; možná čekala, až Filip přijde a omluví se za něco, co neprovedl. Den strávil ve městě a chtěl navštívit pár známých, o kterých věděl, že ještě žijí. Když ale narazil na troje zabedněné dveře označené křížem, rozmyslel si i to.
        Už se setmělo a objevily se hvězdy. Vzpomněl si na Giadu. Hvězdy měla nejradši, pousmál se pro sebe. Poslouchal pozorně, když se blížil k jejímu pokoji. Ticho. Zadoufal, že je sama a už spí. Takové služby měl rád. Když spala, zdála se neškodná a bez hříchů.
        Kornel nestál přede dveřmi. Zaťukal. Nic. Vešel a v první chvíli se mu tmavý pokoj zdál prázdný. Pak uviděl Kornela s probodnutým krkem a v tmavé kaluži. Filip se rozhlédl a zavolal Giadu.
        „Nepomohl mi ven a vyhrožoval,“ ozvala po jeho levici. Zvedla se ze země, ruce stisknuté v pěst. „Uděláš to ty? Pomůžeš mi?“
        Stiskla mu dlaň. Ta její byla vlhká od krve a ještě dětsky droboučká. Ale oči, které na něj upírala, měly k dítěti daleko. Čistá a neposkvrněná… jenom zavrtěl hlavou. Konečně to vzdala nebo nad ní zvítězila sebeúcta. „Proč mi tohle děláš? Nikdy tě nenapadlo, že mám třeba víc rozumu než můj milovaný papá. Copak jsem nějaká čarodějnice?“
        „Bože…“ zasyčel.
        „Neopírej se o kříž. To bys musel věřit.“
        „Jistě, Bůh není. Ani čarodějnice. Ale obyčejné děti nezardousí svoji chůvu ve čtyřech letech.“
        „Ale to ona se mě snažila zabít.“ Giadě to ovšem nikdo nevěřil.
        Zaslechli kroky a Filip se otočil. Hrabě Albrecht uviděl Kornela a tvářil se pramálo vlídně.
        „Vrhnul se na mě. Musela jsem se nějak bránit,“ zalhala Giada.
        „Šesti ranami do zad?“
        „Pane,“ ozval se Filip.
        „Co chceš?“

        Filip se ale teď nedíval na hraběte, ale na Giadu, která stála mezi nimi. Vlastně měl ochraňovat ji. Jenže ona trhla nesouhlasně hlavou. Její muž jí neublíží… víc, než bude třeba.
        Kolik lidí Filip zabil? A neochránil? Bylo to jedno, stejně si to jednou odnese. Musel se postavit před dveře jejího pokoje a slyšet všechno, co se dělo za nimi. Křik, rány a šepot…

Den čtvrtý…

Dalšího dne Giadu hlídal začátečník, kterému utekla. Ale když přišel Filip, ještě stále byla v paláci, protože přes stráž u brány by se nedostala. Napadly ho dva východy, ke kterým mohla jít. Zamířil k tomu bližšímu. Vzal z podstavce pochodeň a vešel do promrzlé kuchyně špinavé sazemi. „Vím, že jsi tady. Nedostaneš se ven. Tenhle vchod na noc zamykají kvůli zlodějům.“ Giada vždycky ostatní podceňovala.
        Čekal několik minut a čekal by i dál. Nemohla utéct. Taky jí to došlo. Ozvaly se nesmělé krůčky. Zůstala stát na okraji světla. „Kdybys teď odešel…“
        „Nemůžu.“
        Přistoupila blíž a Filip uviděl, že má na sobě tmavý kabát s kapucí, který jí byl velký tak, že ho tahala po zemi a dlaně se jí ztrácely v rukávech.
      „Prosím, nemohl bys mi jednou pomoct? Jednou vypadnout z role Prosperova sluhy?“ Při tom došla až k němu. Kdyby ji neznal, možná by se nechal poplést těmi řečmi. Kdyby ji neznal, v dalším okamžiku by měl v břiše díru. Dýku v její ruce uviděl, jakmile se pohnula. Chytil ji za zápěstí a zkroutil jí ho za zády. Zbraň se zazvoněním dopadla na podlahu a vedle ní přistála pochodeň, kterou držel on.
        „Pusť mě!“ zakřičela. „Bolí to!“
        „To je mi líto,“ řekl upřímně.
        Odfrkla si a chvíli mlčela. „Do toho, síla je přece v tom, kolik lidí zraníš nebo zabiješ. On,“ trhla hlavou nahoru a nebylo pochyb, koho má na mysli, „má stejný názor. Snaží se mě zlomit, donutit mluvit tichým hlasem a se skloněnou hlavou a jen tehdy, když jsem k tomu vyzvaná.“ Položila si čelo na jeho rameno a celá mu v rukou ochabla. „Proč si všechno vždycky musím vybojovat sama? Já už nemůžu…“

        Cítil její dech, co ho lechtal na krku a rychlý tep v drobných dívčích zápěstích. A cítil jasmín. Zvedla k němu obličej a pootevřela rty. Zase byla cela napjatá a tvrdá na dotek. Trhnul hlavou dozadu a zmateně se zamračil.
        „Vím, proč se na mě občas díváš tak zvláštně,“ šeptala a falešně se usmívala. „Pomoz mi a já pomůžu tobě.“
        Ale on si ji přál čistou a bez viny, i když to z mnoha důvodů nebylo možné. Jako by nějak zázračně mohla čistá duše, která by patřila jenom jemu, sejmout všechny viny i z té jeho. „Zmlkni!“ vyštěknul. Bylo to příliš nebezpečné pro oba.
        „Pojď se mnou. Nebo se mě tolik bojíš?“
        Tiše se zasmál.
        „Pojď se mnou,“ opakovala a tentokrát nepoznal, jestli to náhodou nemyslí vážně. „Nezůstávej tady.“
        „Nemůžu ti pomoct,“ zašeptal ostře, aby v tom nepoznala stopu zoufalství. Pustil ji, ale ona se ani nepohnula.

        „A v tom se právě mýlíš. Důvěřuj mi. Aspoň jednou.“ Chytila ho za ruku a táhla pryč. Nezadržel ji, i když se proti tomu bouřil rozum.
       Vyběhla s ním ven a zamířila k bráně. Sklonila hlavu, aby ji stráže nepoznali. Ale ti se jen podívali na Filipa. Ten nakonec přikývl a přivinul dívku k sobě, a tak je pustili ven. Stále si opakoval, že se musel zbláznit. Ale byla první, koho v životě zachránil.
        Brána se začala zavírat, ještě když jí procházeli. „Po dnešku už ji nikdy nemají otevřít. Otec to říkal,“ zašeptala Giada. Venku zvedla hlavu a okouzleně se rozhlížela. Nebe bylo posypané hvězdami a vzduch byl mrazivý. Dnes v něm nebyl cítit rozklad, ale oba věděli, že z města musejí co nejdřív zmizet.
        Políbila ho na tvář, tak dětsky a neobratně. Zachránil aspoň jednoho člověka v životě a došlo mu, že Giada možná byla šílená, ale právě taky jednoho člověka zachránila - jeho. Nevinnost nepřišla snadno. Stejně jako vykoupení.